Zpráva ze Železné hory

Obsah

• Úvod

1. část: Pole působnosti studie
2. část: Odzbrojení a ekonomika
3. část: Scénáře odzbrojení
4. část: Válka a mír jako společenské systémy
5. část: Funkce války
6. část: Náhrady za funkce války
7. část: Shrnutí a závěry
8. část: Doporučení

ZPRÁVA ZVLÁŠTNÍ STUDIJNÍ SKUPINY

Organizátorovi této skupiny:

V příloze je zpráva zvláštní studijní skupiny, kterou jste v srpnu 1963 zřídil z těchto důvodů: (1) uvážit problémy spojené s eventualitou přechodu ke všeobecným podmínkám míru a (2) doporučit postupy, jak se vypořádat s touto eventualitou. Pro pohodlí netechnicky zaměřených čtenářů jsme zvolili takový postup, že statistická data, o něž se tato zpráva opírá, celkem 604 položek, předkládáme odděleně, stejně jako předběžný manuál pro metodu "mírových her", která byla vynalezena během našeho studia.

Dokončili jsme tento úkol podle našich nejlepších schopností s ohledem na omezení času a zdrojů, které jsme měli k dispozici. Naše závěry z faktů a naše doporučení jsou jednomyslné; ti, kdo měli jiný názor na jisté druhotné závěry, vyvozené ze zjištění uvedených v této zprávě, nepovažovali tyto rozdíly v pohledu na věc za dostatečně velké, aby tato zpráva musela být upravována. Doufáme, že plody našich úvah budou pro naši vládu hodnotné pro její úsilí o vedení národa a pro řešení dalekosáhlých problémů, které jsme zkoumali, a že naše doporučení pro příští činnost prezidentů v této oblasti budou přijata.

Z důvodů neobvyklých okolností obklopujících založení této skupiny a se zřetelem k povaze jejích zjištění nedoporučujeme, aby tato zpráva byla uvolněna ke zveřejnění. Jsme pevně přesvědčeni, že takový čin by nebyl v zájmu veřejnosti. Nejisté výhody veřejné diskuse o našich závěrech a doporučeních jsou, podle našeho názoru, silně převáženy jasným a předvídatelným nebezpečím krize důvěry, kterou by zveřejnění této zprávy pravděpodobně vyvolalo. Pravděpodobnost, že laický čtenář, nezasvěcený do nezbytností vyšší politické a vojenské zodpovědnosti, by si špatně vyložil účel tohoto projektu a záměry jeho účastníků, se zdá být zřejmá. Naléhavě žádáme, aby pohyb této zprávy byl přísně omezen na ty, jejichž zodpovědnost vyžaduje, aby byli seznámeni s jejím obsahem.

Za zvláštní studijní skupinu

Úvod

Naše práce byla založena na víře, že brzy mohou nastat podmínky pro nastolení všeobecného míru. Přijetí komunistické Číny do OSN se nyní zdá být otázkou pouhých několika let. Je stále zjevnější, že konflikty amerických národních zájmů se zájmy Číny a Sovětského svazu jsou přístupné politickému řešení navzdory povrchním rozporům způsobeným současnou válkou ve Vietnamu, hrozbami útoku na Čínu a nutně nepřátelským rázem každodenních zahraničně politických prohlášení. Také je zřejmé, že rozpory s ostatními národy mohou být snadno vyřešeny třemi velkými mocnostmi, jakmile mezi sebou dospějí k stabilnímu míru. Pro účely naší studie je nutné předpokládat, že k výše uvedené alternativě nemusí nutně dojít, ale pouze může.

Dá se jistě bez nadsázky říci, že podmínka všeobecného světového míru by vedla k revolučním změnám sociální struktury národů světa, jaké nemají obdoby. Ekonomický dopad všeobecného odzbrojení, abychom jmenovali pouze nejzjevnější důsledek míru, by změnil výrobní a distribuční modely světa takovým způsobem, že změny, které se odehrály během posledních padesáti let, by v porovnání s tím se zdály být bezvýznamné. Politické, sociologické, kulturní a ekologické změny by byly stejně dalekosáhlé. Studium této možnosti bylo motivováno vzrůstajícím pocitem přemýšlivých lidí uvnitř a vně naší vlády, že svět je absolutně nepřipraven vyhovět požadavkům takové situace.

Původně jsme plánovali, když jsme své studium začínali, věnovat se těmto dvěma širokým otázkám a jejich jednotlivým složkám: Co lze očekávat, jestliže přijde mír? Co s tím můžeme udělat? Ale během našeho výzkumu se stalo zřejmým, že budeme postaveni před další otázky. Jaké jsou například skutečné funkce války v moderních společnostech za zdánlivými funkcemi obrany a podpory "národních zájmů" národů? Jaké další instituce existují nebo mohou být vynalezeny, aby mohly plnit tyto funkce? Je "mírové" urovnání rozporů v současných mezinárodních vztazích a zrušení válek, v širokém smyslu, skutečně možné? Jestliže ano, je nutně žádoucí v zájmu sociální stability? Jestliže ne, co můžeme udělat, abychom zlepšili činnost našeho sociálního systému vzhledem k připravenosti na válku?

Slovo mír, jak jsme je používali na následujících stránkách, popisuje permanentní nebo kvazi- permanentní podmínku úplného osvobození od prosazování národních zájmů, nebo od záměrů jakékoli formy organizovaného sociálního násilí, nebo hrozby násilím, obecně známého jako válka. To znamená úplné a všeobecné odzbrojení. Není zde použito ve významu popisu známější podmínky "studené války", "ozbrojeného míru", nebo jiné pouhé přestávky, dlouhé nebo krátké, mezi ozbrojenými konflikty. Ani není jednoduše použito jako synonymum pro politické urovnání mezinárodních rozporů. Velikost moderních prostředků masové destrukce a rychlost moderních komunikací vyžaduje přijmout výše uvedenou pracovní definici, která by se ještě v době předchozí generace zdála být utopickou. Dnes by jakákoli změna této definice byla pro naše účely téměř bezcenná. Podle stejného standardu používáme slovo válka pro konvenční označení ("horké") války, dále pro všeobecnou podmínku připravenosti na válku a obecně pro "válečný systém". Zamýšlený význam tohoto slova bude zřejmý z kontextu.

První část naší zprávy se zabývá polem působnosti a předpoklady na nichž je naše studie založena. Druhá část bere v úvahu účinky odzbrojení na ekonomiku, předmět většiny mírových studií, které byly dosud prováděny. Třetí se zabývá takzvanými "scénáři odzbrojení", které byly navrženy. Čtvrtá, pátá a šestá část zkoumají nevojenské funkce války a problémy spojené s opravdovým přechodem k míru; zde budou nalezeny některé indikace opravdových rozměrů problému, jimiž se žádná předešlá studie nezabývala. V sedmé části svá zjištění shrnujeme a v osmé vyslovujeme doporučení, o nichž věříme, že budou praktickými a nutnými opatřeními.

Tato vodítka nejsou v žádném případě tak zřejmá, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale věříme, že jsme se ve své práci od těchto kritérií neodchýlili. Tato kritéria stručně vyjadřují omezení předešlých "mírových studií" a naznačují povahu jak vládní, tak neoficiální nespokojenost s tímto dřívějším úsilím. Není naším záměrem zde snižovat význam práce našich předchůdců, nebo podceňovat kvalitu jejich příspěvků. My jsme se pokusili, a věříme, že se nám to podařilo, rozšířit pole působnosti o nové oblasti. Doufáme, že naše závěry mohou sloužit jako odrazový můstek pro ještě širší podrobnější prozkoumání každého aspektu problémů přechodu k míru a otázek, jež musí být zodpovězeny dříve, než takový přechod může být uskutečněn.

Je pravda, že objektivita je mnohem častěji proklamovaným záměrem než dosaženým stavem, ale záměr - vědomý, jednoznačný a permanentně sebekritický - je předběžnou podmínkou k jejímu dosažení. Věříme, že není náhoda, že jsme byli pověřeni pro naše studium použít model "vojenské kontingence" a hodně dlužíme agenturám pro civilní plánování války za jejich průkopnickou práci při objektivním zkoumání eventuality jaderné války. V mírových studiích je takový postup bezprecedentní. Mnoho užitečných, dobře propracovaných a pečlivě zdůvodněných programů pro ekonomickou konverzi na mírové podmínky bylo pokaženo dychtivou touhou ukázat, že mír je nejen možný, ale dokonce levný a snadný. Jedna oficiální zpráva je naplněna narážkami na kritickou roli "dynamického optimismu" při hospodářském rozvoji a předkládá jako evidentní, že "by bylo těžké si představit, že americký lid by nereagoval velmi pozitivně na dohodnutý a zajištěný program nového mezinárodního práva a pořádku," atd. [1] Další argument, který je často předkládán, je, že odzbrojení by způsobilo poměrně malou trhlinu v ekonomice, protože zbrojní průmysl je jen malou částí ekonomiky; tímto přístupem se budeme zabývat později. Přesto je pravá objektivita ve studiích války často kritizována jako nehumánní. Jak Herman Kahn, spisovatel strategických studií, který je dobře znám široké veřejnosti, řekl: "Kritikové často mají námitky proti chladné racionalitě Hudsonova institutu, Rand Corporation a dalších podobných organizací. Vždy mám potom pokušení odpovědět jim otázkou, 'Dali byste přednost vřelým lidským chybám? Cítíte se lépe s krásnou emocionální chybou?'" [2] A jak ministr obrany Robert S. McNamara podotkl v souvislosti s možností jaderné války, "Někteří lidé se obávají podívat se za okraj. Ale v termonukleární válce si nemůžeme dovolit bát se podívat na dno propasti." [3] Je jistě samozřejmé, že se to stejnou měrou týká opačných vyhlídek, ale dosud se nikdo neodvážil víc než vrhnout plachý pohled přes okraj míru.

Záměr vyhnout se předjímaným závěrům je uskutečnitelný jedině tehdy, když se vyvarujeme sebeklamů. Tvrdíme, že jako jednotlivci nejsme imunní vůči těmto sklonům, ale neustále jsme vyvíjeli uvědomělé úsilí vypořádat se s problémy míru například bez předsudků, že podmínky míru jsou jako takové "dobré" nebo "špatné". To nebylo snadné, ale bylo to naší povinností; pokud je nám známo, před námi se o to nikdo nepokusil. Předešlé studie braly v úvahu žádoucnost míru, důležitost lidského života, nadřazenost demokratických institucí, co největší "dobro" pro co největší počet lidí, "důstojnost" jednotlivce, požadavek maximálního zdraví a délky života a další podobné toužebné předpoklady jako axiomatické hodnoty, nutné pro ospravedlnění studia důsledků míru. My jsme je nehledali. Pokusili jsme se aplikovat standardy fyzikální vědy na základní charakteristiky, které, jak se s oblibou věří, jsou kvantitativně určitelné, ale jež, řečeno Whiteheadovými slovy, "...ignorují všechna ocenění hodnot; například všechna estetická a morální měřítka." [4] Přesto je zřejmé, že každý seriózní výzkum problému, jakkoli čistý, musí podléhat jistým normativním standardům. V tomto případě je to jednoduše přežití lidské společnosti obecně, americké společnosti především a, jako důsledek přežití, stabilita společnosti.

Je zajímavé poznamenat, že ti nejstřízlivější plánovači nukleární strategie také uznávají, že stabilita společnosti je základní hodnotou, které se nelze vyhnout. Ministr McNamara obhajoval potřebu americké nukleární převahy na základě zdůvodnění, že "umožňuje použít strategii konstruovanou k ochraně struktury naší společnosti, pokud dojde k válce." [5] Bývalý člen personálu plánovací politiky Ministerstva vnitra jde ještě dál. "Přesnější slovo pro mír, v pojmech praktického světa, je stabilita... Dnešní velká jaderná výzbroj je podstatným elementem dnes existující stability. Naším současným cílem musí být pokračování v procesu učení se, jak v ní žít." [6] My ovšem nepokládáme rovnítko mezi stabilitu a mír, ale stabilitu přijímáme jako jeden z cílů jak míru, tak války.

Třetí kritérium - šířka záběru - nás ještě více vzdaluje od mírových studií, které byly dosud provedeny. Každému laikovi je zřejmé, že ekonomické vzorce světa bez válek se budou drasticky lišit od těch, v nichž žijeme dnes. A stejně tak je zřejmé, že politické vztahy mezi národy nebudou ty, jež jsme se učili pokládat za samozřejmé, někdy popisované jako globální verze protikladného systému k našemu běžnému zákoníku. Ale sociální důsledky míru zdaleka přesahují své domnělé účinky na národní ekonomiky a mezinárodní vztahy. Jak ukážeme, důležitost míru a války pro vnitřní politickou organizaci společnosti, pro sociologické vztahy mezi jejími členy, pro psychologickou motivaci, pro ekologické procesy a kulturní hodnoty je stejně hluboká. Ještě důležitější je kritická analýza důsledků přechodu k míru a rozhodnutí, zda je takový přechod vůbec proveditelný.

Není překvapující, že tyto méně zřejmé faktory byly v mírových výzkumech všeobecně ignorovány. Nepropůjčili se k systematické analýze. Bylo by obtížné, možná nemožné, odhadnout s určitým stupněm jistoty, že na tyto odhady se lze spolehnout. Ty jsou "nedotknutelné", ale pouze v tom smyslu, že abstraktní pojmy v matematice jsou nedotknutelné v porovnání s těmi, které mohou být změřeny alespoň povrchně; a mezinárodní vztahy mohou být vyjádřeny slovy, jako zákony, v logických posloupnostech.

Netvrdíme, že jsme objevili neomylný způsob, jak změřit tyto faktory, nebo jak jim přiřadit přesné váhy v rovnici přechodu. Ale věříme, že jsme brali v úvahu jejich relativní důležitost v tomto rozsahu: odstranili jsme je z kategorie "nedotknutelných", tudíž vědecky podezřelých a proto méně důležitých, a přenesli jsme je do sféry objektivity. Výsledek, jak věříme, poskytuje kontext realismu pro diskusi o možném přechodu k míru, který až dosud chyběl.

V této části stručně prozkoumáme společné rysy studií, které byly publikovány a zabývaly se tím či oním aspektem vlivu odzbrojení na americkou ekonomiku. Ať je odzbrojení považováno za vedlejší produkt míru, nebo za nutnou podmínku, jeho účinek na národní ekonomiku bude v obou případech bezprostředně pociťován jako jeho důsledek. Kvazi- měřitelná kvalita ekonomických jevů dala vyrůst detailnějším spekulacím v této oblasti než v kterékoli jiné.

Prvním faktorem je otázka velikosti. "Světový válečný průmysl", jak to příhodně nazval jeden autor [7], činí přibližně jednu desetinu z celkové produkce světové ekonomiky. Ačkoli tento podíl v různých regionech kolísá, v celkové sumě je poměrně stabilní. Spojené státy, jako nejbohatší národ na světě, nejen že mají největší absolutní podíl těchto výdajů, v současné době více než 60 miliard dolarů ročně, ale také "...věnoval vyšší poměrnou část svého hrubého národního produktu na vojenské výdaje než kterýkoli jiný významný národ svobodného světa. To byla pravda dokonce i před našemi zvýšenými výdaji v Jihovýchodní Asii." [8] Plány pro ekonomickou konverzi, které minimalizují ekonomické problémy, jsou uskutečnitelné pouze za předpokladu udržování jistého, nikoli bezvýznamného, vojenského rozpočtu.

Konverze vojenských výdajů na jiné účely naráží na řadu těžkostí. Nejvážnější z nich pramení z vysokého stupně specializace, která je charakteristická pro moderní vojenskou výrobu, což lze nejlépe doložit na příkladu jaderné a raketové technologie. Toto nečinilo po 2. světové válce žádné vážnější problémy, ani nebyla zpochybněna poptávka spotřebitelů na volném trhu po "konvenčních položkách" spotřeby - aby spotřebitel toto zboží a služby vyžadoval, pro to už byl zpracován. Dnešní situace je kvalitativně odlišná v obou ohledech.

Tato nepružnost je geografická a zaměstnanecká, stejně jako průmyslová, což je fakt, který vedl většinu analytiků ekonomického vlivu odzbrojení k tomu, aby zaměřili svoji pozornost k fázovým plánům na přemístění personálu válečného průmyslu a hlavních instalací v souladu s návrhy na vývoj nových vzorců spotřeby. Vážnou chybou, která je těmto plánům společná, je něco, čemu se v přírodní vědě říká "makroskopická chyba". Položil se výchozí předpoklad, že totální národní plán konverze se liší od programu společnosti, jak se vypořádat se zrušením "obranných instalací", pouze do určitého stupně. Nenašli jsme žádný důvod věřit, že je tomu tak, ani že obecné rozšíření takových lokálních programů, jakkoli dobře promyšlených, pokud jde o bydlení rekvalifikaci a podobně, může být aplikováno v národním měřítku. Národní ekonomika může vstřebat jakékoli množství vedlejších reorganizací, uvnitř svých absolutních limitů, za předpokladu, že nedojde k zásadní změně její struktury. Všeobecné odzbrojení, které by takové podstatné změny vyžadovalo, nemá s těmito lokálními plány žádnou analogii.

Celkově vzato, diskuse o problémech konverze byly charakteristické neochotou rozpoznat zvláštní povahu tohoto problému. Nejlepším dokladem pro to je zpráva Ackleyova výboru z roku 1965. [9] Jeden kritik trefně poznamenal, že slepě předpokládá, že "...ve zbrojní ekonomice nic nenasvědčuje tomu - ani její velikost, ani geografická koncentrace, ani její vysoce specializovaná povaha, ani zvláštnost jejího trhu, ani zvláštní povaha většiny jejích výrobních sil - že problémy spojené s její konverzí jsou jedinečné." [10]

Nejběžnější je teorie, že jednoduše nové hlavní ekonomické investice absorbují větší část těchto kapacit. Ačkoli dnes se většinou připouští, že vyřešení strukturálních problémů přechodu na mírovou výrobu by vyžadovalo bezprecedentní pomoc od vlády (a kontaminující vládní kontrolu). Dále převládá názor, že nové spotřebitelské vzorce budou nastupovat velmi pomalu. Co je však méně jasné, je povaha těchto vzorců.

Jedna škola ekonomů tvrdí, že tyto vzorce se vyvinou samy od sebe. Uvažuje o tom, že ekvivalent vojenského rozpočtu se, pod bedlivou kontrolou, vrátí spotřebiteli ve formě snížení daní. Další, která rozpoznává nepopiratelnou potřebu zvýšené "spotřeby" ve veřejném sektoru ekonomiky, klade důraz na nesmírně zvýšené vládní výdaje v takových oblastech národního zájmu, jako je zdraví, vzdělání, veřejná doprava, levné bydlení, zásobování vodou, ochrana životního prostředí a řešení problémů chudoby.

Mechanismy, navržené pro kontrolu přechodu na nezbrojní ekonomiku, jsou také tradiční - změny na obou stranách federálního rozpočtu, manipulace s výškou úrokové míry, atd. Uznáváme nepopiratelnou hodnotu finančních nástrojů v normální cyklické ekonomice, kde poskytují páky pro urychlování nebo brždění existujících trendů. Její oddaní stoupenci však mají sklon nebrat v úvahu skutečnost, že tyto nástroje mají omezenou moc nad základními ekonomickými silami. Mohou poskytnout ekonomice nové podněty, ale samy o sobě nemohou transformovat výrobu raket v ceně miliardy dolarů ročně na ekvivalent potravin, oděvů, prefabrikovaných domů nebo televizorů. V podstatě odrážejí ekonomiku, ale nemotivují ji.

1. Žádný z navrhovaných programů ekonomické konverze na odzbrojení dostatečně nebere v úvahu jedinečný rozsah požadovaných konverzí zbrojní výroby.
2. Návrhy na transformaci produkce zbraní na dobročinné schéma veřejných prací jsou spíše produktem zbožných přání než realistického porozumění omezením našeho existujícího ekonomického systému.
3. Fiskální a monetární opatření jsou, jako řídicí mechanismy procesu přechodu na nezbrojní ekonomiku, nedostatečná.
4. Nedostatečná pozornost byla věnována politické přijatelnosti cílů navrhovaných konverzních modelů, stejně jako politickým prostředkům, které měly být zapojeny do uskutečnění přechodu.
5. V žádném z navrhovaných plánů konverze nebyly seriózně brány v úvahu základní nevojenské funkce války a zbrojení v moderní společnosti, ani nebyl učiněn žádný jasný pokus o jejich životaschopné nahrazení. Kritikou se budeme zabývat v páté a šesté části.

3. část: Scénáře odzbrojení

Všechny takové scénáře, které byly seriózně vypracovány, obsahují bilaterální (dvoustranné) nebo multilaterální (mnohostranné) dohody mezi velkými mocnostmi. Obecně vzato, volají po postupném snižování výdajů na zbrojení, počtu vojáků, množství zbraní a omezování vývoje nových zbrojních technologií, koordinovaném s propracovanými procedurami ověřování, inspekcí a urovnávání mezinárodních sporů. Měli bychom poznamenat, že dokonce i zastánci jednostranného odzbrojení podmiňují své návrhy požadavkem reciprocity (vzájemnosti), aby se svět vyhnul riziku jaderné války. Výhoda jednostranné iniciativy spočívá v její politické hodnotě jako vyjádření dobré vůle, stejně jako v její diplomatické funkci katalyzátoru pro formální vyjednávání o odzbrojení.

Model odzbrojení READ (vyvinutý Research Program on Economic Adjustments to Disarmaments) je typickým příkladem těchto scénářů. Je to dvanáctiletý program, rozdělený na tříletá období. Každé období zahrnuje samostatnou fázi: redukce ozbrojených sil; snižování výroby zbraní, inventáře a počtu zahraničních vojenských základen; vyvíjení mezinárodních inspekčních procedur a kontroly dodržování dohod a založení svrchované mezinárodní organizace pro odzbrojení. Předpokládá snížení výdajů na zbrojení USA zhruba na polovinu úrovně z roku 1965, ale také přesun asi pěti šestin pracovních sil závislých na obranném průmyslu.

Ekonomické důsledky, které jejich autoři přisuzují různým scénářům odzbrojení, se velmi různí. Konzervativnější modely, jako byl výše uvedený příklad, zdůrazňují ekonomickou i vojenskou opatrnost při zakládání agentur pro odzbrojení, které samy vyžadují výdaje, které značně nahrazují omezované výdaje na válečný průmysl. Takové programy zdůrazňují výhody menších ekonomických přeměn. [11] Další naopak zdůrazňují velikost (a opačné výhody) úspor dosažených odzbrojením. Jedna široce čtená analýza [12] odhaduje roční výdaje na inspekční činnost při všeobecném, celosvětovém odzbrojení na dvě až tři procenta současných vojenských výdajů. Oby typy plánů mají sklon zabývat se očekávanými problémy nových ekonomických investic pouze souhrnně. U žádné z navrhovaných posloupností odzbrojení jsme neviděli, že by určité druhy vojenských výdajů korelovaly s (tj. měli vztah k ...) konkrétními novými formami náhradních výdajů.

Navrhovanými scénáři odzbrojení a ekonomickými analýzami jsme se zabývali pouze v hrubých rysech, ale důvod pro naše zdánlivě lhostejné odmítnutí nespočívá v neúctě ke schopnostem jejich tvůrců. Je to spíš otázka relevance (důležitosti). Řečeno otevřeně, všechny tyto programy, jakkoli podrobné a dobře promyšlené, jsou abstrakce. I ta nejpečlivěji promyšlená posloupnost odzbrojování se nevyhnutelně spíše podobá pravidlům hry nebo školnímu cvičení v logice než prognóze skutečných událostí v reálném světě. Tento komplex návrhů má asi stejnou cenu jakou měl "Plán na trvalý mír v Evropě", který navrhl Abbe de St. Pierre před dvě stě padesáti lety.

Ve všech těchto plánech chybí některé podstatné prvky. Naším prvním úkolem bylo pokusit se tyto chybějící kvality těmto plánům dodat a věříme, že se nám to podařilo. V jádře každé mírové studie, kterou jsme zkoumali - od prostých technologických návrhů (např. na konverzi továren na otravný plyn na výrobu "společensky užitečného" ekvivalentu) po nejpropracovanější scénáře na zavedení celosvětového míru - jsme našli nesprávný úsudek. To je zdrojem miazma (tj. nákaza) nereálnosti, které obklopuje takové plány. Je nesprávné předpokládat, že válka, jako instituce, je podřízena společenským systémům, o nichž se věří, že jim slouží. Tento hluboce zakořeněný a velmi rozšířený nesprávný předpoklad, je zcela pochopitelný. Málo sociálních klišé je tak bezvýhradně přijímáno jako představa, že válka je rozšíření diplomacie (nebo politiky nebo snaha o uskutečňování ekonomických cílů). Kdyby to byla pravda, bylo by pro ekonomy a politické teoretiky zcela přiměřené, aby se na problémy přechodu k míru dívali jako na problémy zcela mechanické nebo procedurální - jak to skutečně dělají: zacházejí s nimi jako s logistickými důsledky konfliktů zájmů mezi národy. Kdyby to byla pravda, žádné problémy přechodu k míru by neexistovaly. Neboť je zcela evidentní, že dokonce i v dnešním světě neexistuje myslitelný konflikt zájmů, skutečný nebo domnělý, mezi národy nebo mezi společenskými silami uvnitř národů, které by nemohly být vyřešeny bez uchýlení se k válce - kdyby takovému řešení byla přiřčena prioritní společenská hodnota. A kdyby to byla pravda, potom ekonomické analýzy a návrhy na odzbrojení, na něž jsme se odvolávali, zdánlivě přijatelné a dobře promyšlené, by nemusely být vůbec měněny.

Podstata problému spočívá v tom, že toto klišé není pravdivé a že problémy přechodu k míru jsou skutečně podstatné a nikoli jen procedurální. Ačkoli je válka "používána" jako nástroj národní a sociální politiky, pravdou je, že společnost je do určitého stupně organizována tak, že připravenost na válku určuje její politickou a ekonomickou strukturu. Válka sama je základní společenský systém, v němž ostatní způsoby společenské organizace jsou s tímto systémem v konfliktu nebo jsou v konspiraci. Je to systém, který v dějinách ovládal většinu lidských společností, stejně jako je tomu dnes.

Jakmile je toto správně pochopeno, skutečná velikost problémů, způsobených přechodem k míru - který je sám o sobě společenský systém, ale bez předchozích případů s výjimkou několika prostých předindustriálních společností - se stává zřejmou. Současně mohou být některé na první pohled tajemné rozpory moderních společností snadno racionálně vysvětleny. "Nadbytečná" velikost a moc světového válečného průmyslu; přednost vojenského zřízení v každé společnosti, ať otevřená nebo skrytá; vynětí vojenských nebo polovojenských institucí z přijatých společenských a zákonných norem chování, všude jinde ve společnosti; úspěšná činnost ozbrojených sil a výrobců zbraní zcela mimo rámec základních ekonomických pravidel národa: tyto a další nejednoznačnosti, úzce svázané se vztahem války ke společnosti, jsou snadno pochopitelné, jakmile je přijata priorita vytváření válečného potenciálu jako principiální strukturální síla ve společnosti. Ekonomické systémy, politické filozofie a justice slouží válečnému systému, nikoli naopak.

Musí být zdůrazněno, že přednost společnosti pro vytváření válečného potenciálu před ostatními ekonomickými charakteristikami není výsledkem předpokladu, že existuje nějaká "hrozba" od dalších společností. Situace je opačná; "ohrožení národních zájmů" je vytvářeno nebo podporováno proto, aby vyhovovalo měnícím se potřebám válečného systému. Pouze poměrně v nedávné době se došlo k závěru, že by bylo politicky účelné místo "válečného rozpočtu" použít eufemismu "požadavky na obranu". Nutnost pro vlády rozlišovat mezi "agresí" (špatná) a "obranou" (dobrá) je vedlejším produktem vzrůstající gramotnosti a rychlé komunikace. Rozdíl je pouze taktický, ústupek rostoucí nepřijatelnosti odvěké politické orientace na válku.

Války nejsou "způsobovány" mezinárodními střety zájmů. Abychom správně vyjádřili logickou posloupnost, přesnější by v mnohých případech bylo, kdybychom řekli, že společnost orientovaná na válku takový konflikt vyžaduje - a tudíž způsobuje. Schopnost národa vést válku vyjadřuje největší společenskou sílu, jakou dokáže použít; vedení válek, aktivní nebo zamýšlené, je otázka života a smrti a je subjektem sociální kontroly největšího rozsahu. Nemělo by být tudíž překvapující, že v každé společnosti jsou vojenské instituce nejvyšší prioritou.

Dále zjišťujeme, že většina zmatků obklopujících mýtus, že vedení válek je nástroj politiky státu, pramení ze všeobecného špatného chápání funkcí války. Přípravy na válku jsou obecně zdůvodňovány takto: k obraně národa před útokem jiného národa, nebo zasadit protivníkovi preventivní úder; bránit nebo podporovat "národní zájmy" - ekonomické, politické, ideologické; udržovat nebo zvyšovat vojenskou moc v zájmu národa. Toto jsou viditelné, nebo předstírané funkce války. Kdyby nebylo dalších funkcí, důležitost válečné instituce v každé společnosti by mohla klesat na podřadnou úroveň ve společnosti. A odstranění války by skutečně bylo procedurální záležitostí, jak navrhují scénáře odzbrojení.

Ale v moderních společnostech má válka i jiné, širší a hlubší funkce. Tyto neviditelné, mlčky předpokládané funkce války udržují připravenost na válku jako dominantní sílu v našich společnostech. A je to neochota nebo neschopnost autorů odzbrojovacích scénářů konverzí ekonomiky brát je v úvahu, což snižuje použitelnost jejich práce a činí ji odtrženou od života.

V této části navrhujeme prozkoumat tyto nevojenské, mlčky předpokládané a obvykle neviditelné funkce války, které souvisí s problémy přechodu k míru v naší společnosti. Vojenskými nebo předstíranými funkcemi válečného systému není třeba se zabývat; ta jednoduše slouží obraně nebo podpoře "národních zájmů" prostředky organizovaného násilí. Pro národní vojenskou organizaci je často nutné vytvořit potřebu sjednocení sil - aby si udržela své výsady, lapidárně řečeno. A zdravý vojenský aparát potřebuje pravidelná "cvičení" a každý důvod je vhodný pro prevenci atrofie (tj. zakrňování).

Ekonomické

Výroba zbraní hromadného ničení byla vždy spojena s ekonomickým "plýtváním". Tento termín je pejorativní (tj. hanlivý), protože v sobě zahrnuje selhání funkce. Ale žádná lidská činnost nemůže být považována za marnotratnou, jestliže jejím prostřednictvím je dosaženo požadovaného cíle. Fráze "marnotratný, ale nutný", použitá nejen v souvislosti s vojenskými výdaji, ale také pro většinu "neproduktivních" komerčních aktivit v naší společnosti, je rozporná. "... Útoky, které od doby Samuelovy kritiky krále Saula byly vedeny proti vojenským výdajům jako plýtvání, mohou zakrývat nebo vést k neporozumění faktu, že některé druhy plýtvání mohou mít větší společenský prospěch." [13]

V případě vojenského "plýtvání" jde skutečně o větší společenský prospěch. Odvíjí se od skutečnosti, že "plýtvání" války probíhá zcela mimo rámec ekonomiky nabídky a poptávky. Válečný průmysl, jako takový, poskytuje jako jediný nezanedbatelně velký segment ekonomiky, který je podroben úplné a svévolné centrální kontrole. Jestliže moderní průmyslové společnosti mohou být definovány jako takové, které vyvinuly schopnost vyrábět více, než je nutné pro jejich ekonomické přežití (bez ohledu na to, zda je v nich zboží distribuováno spravedlivě), vojenské výdaje mohou fungovat jako setrvačník s dostatečnou setrvačnou energií, který stabilizuje pokrok jejich ekonomik. Fakt, že válka je "rozhazovačná", slouží této funkci. A čím rychlejší je pokrok ekonomiky, tím těžší musí tento vyrovnávací setrvačník být.

Na tuto funkci je často zjednodušeně nahlíženo jako na nástroj kontroly nadbytku. Jeden autor to vyjádřil takto: "Proč je válka tak báječná? Protože vytváří umělou poptávku... jediný způsob, jak vytvořit umělou poptávku, který navíc nezvyšuje politické problémy: válka a jedině válka řeší problém inventáře." [14] Účelem citovaného pramene je zrušit válku, ale je použitelný také obecně pro válečnou ekonomiku. "Všeobecně panuje názor," uzavírá již obezřetněji zpráva z panelové diskuse, pořádané U.S. Arms Control and Disarmament Agency, "že významně se rozšiřující veřejný sektor od 2. světové války, který byl výsledkem vysokých výdajů na obranu, poskytl dodatečnou ochranu proti krizím, protože tento sektor není citlivý na pokles v soukromém sektoru a poskytuje určitý nárazník nebo setrvačník pro udržování rovnováhy v ekonomice." [15]

Základní ekonomickou funkcí války, z našeho pohledu, je, že takový setrvačník poskytuje. Jeho funkce by se neměla plést s různými formami fiskální (tj. pomocí finančních nástrojů) kontroly, žádná z nich nezaměstnává velký počet lidí a výrobních jednotek. Neměla by se (ekonomická funkce války) plést s masivními vládními výdaji na programy sociálního zabezpečení; takové programy, jakmile jsou jednou nastartovány, se normálně stávají nedílnou součástí obecné ekonomiky a nejsou již více předmětem svévolné kontroly.

Ale dokonce v kontextu všeobecné civilní ekonomiky nemůže být válka považována za úplně "rozhazovačnou". Bez dlouhotrvající válečné ekonomiky a bez častých výbuchů rozsáhlých válečných konfliktů by se nemohla uskutečnit většina průmyslových vymožeností, počínaje zpracováním železa. Technologie zbraní určuje strukturu ekonomiky. Podle spisovatele citovaného výše, "Není nic ironičtější a neodhaluje více naši společnost než fakt, že obrovsky pustošivá válka je velmi pokroková síla v ní. ...Válečná výroba je pokroková, protože je to výroba, která by jinak neexistovala. (Není například příliš oceňováno, že životní úroveň občanů se během 2. světové války zvýšil.)" [16] To není "ironické nebo odhalující", ale prosté konstatování skutečnosti.

Také bychom měli poznamenat, že válečná výroba, sama o sobě, má spolehlivý stimulační efekt. Uvažujeme-li pragmaticky, potom výdaje na zbrojení nemůžeme považovat za ekonomické plýtvání, ale za zásadně pozitivní faktor při zvyšování hrubého národního produktu a individuální produktivity. Bývalý ministr obrany to opatrně sdělil veřejnosti takto: "Pokud existuje, a já mám podezření, že ano, přímý vztah mezi stimulem velkých výdajů na obranu a podstatně rychlejším růstem hrubého národního produktu, potom z toho zcela jednoduše vyplývá, že výdaje na obranu, samy o sobě, mohou být schvalovány na ekonomickém základě jako stimulátor národního metabolismu." [17] Skutečně, základní nevojenská prospěšnost války pro ekonomiku je mnohem šířeji uznávána než by se mohlo zdát, jak potvrzují výše uvedené citace.

Ale negativní reakce veřejnosti na uznávání důležitosti války pro všeobecnou ekonomiku jsou velmi četné. Nejznámějším příkladem je efekt "mírové hrozby" pro burzu, např., "Wall Street byl včera otřesen zprávou o domnělém mírovém vyjednávači ze Severního Vietnamu, ale rychle se uklidnil zhruba po hodině nerušeného prodeje." [18] Spořitelní banky vybízejí ke vkladům podobnými varovnými slogany, např., "Když vypukne mír, budeš na to připraven?" Jemnějším příkladem, pokud jde o toto, bylo nedávné odmítnutí Ministerstva obrany dovolit západoněmecké vládě nahradit nevojenské zboží za nežádoucí výzbroj při jejím nákupu od Spojených států; rozhodujícím důvodem bylo to, že německé nákupy by neměly ovlivnit všeobecnou (nevojenskou) ekonomiku. Další náhodné příklady můžeme vidět v tlaku vyvíjeném na Ministerstvo, když oznámilo plány uzavřít zastaralé zařízení ("rozhazovačná" forma "plýtvání") a při obvyklé koordinaci zvýšených vojenských aktivit (jako ve Vietnamu v roce 1965), když nebezpečně vzrostla míra nezaměstnanosti.

Ačkoli nedocházíme k jednoznačnému závěru, že nemůže být nalezena náhrada za válku v ekonomické oblasti, nebyla dosud vyzkoušena žádná kombinace technik kontroly zaměstnanosti, výroby a spotřeby, která by alespoň vzdáleně byla srovnatelná s její efektivností. Byl to a je základní ekonomický stabilizátor moderních společností.

Politické

Tyto funkce jsou v podstatě organizační. Především, existence společnosti jako politického "národa" vyžaduje, jako součást své definice, postoje a vztahy k ostatním "národům". To je něco, co obvykle nazýváme zahraniční politikou. Ale zahraniční politika národa nemůže mít reálný základ, jestliže nemá prostředky k uplatňování svých postojů k ostatním národům. Svou politiku může společnost uskutečňovat věrohodným způsobem jedině tehdy, jestliže její politická organizace v sobě zahrnuje určitou hrozbu - jinými slovy, je do určitého stupně organizována pro válku. Válka, jak jsme ji definovali, zahrnuje všechny národní aktivity, které jsou motivovány možností ozbrojeného konfliktu, a sama o sobě je definičním prvkem existence národa, tváří v tvář ostatním národům. Protože je historicky samozřejmé, že existence jakékoli formy výzbroje se postará o její použití, použili jsme slovo "mír" jako synonymum pro odzbrojení. Podle stejné logiky je "válka" synonymem pro národnost. Odstranění války nevyhnutelně znamená odstranění národní suverenity a tradičního národního státu.

Válečný systém je nejen nezbytný pro existenci národů jako nezávislých politických subjektů, ale je stejně nezbytný pro jejich stabilní vnitřní politickou strukturu. Bez něho není žádná vláda schopná získat uznání své "legitimity", nebo právo vládnout ve své společnosti. Možnost války poskytuje pocit vnějšího ohrožení, bez něhož žádná vláda nemůže zůstat u moci. Historické záznamy odhalují jeden příklad za druhým, kde selhání režimu při udržování věrohodnosti válečné hrozby vedlo k jejímu rozkladu silami soukromého zájmu, vlivem reakcí na sociální nespravedlnost nebo jiných rozkladných elementů. Organizace společnosti pro možnost války je základním politickým stabilizátorem. Je ironické, že tyto primární funkce války byly všeobecně historiky rozpoznány pouze tam, kde to bylo výslovně oznámeno - v pirátských společnostech velkých dobyvatelů.

Základní moc moderního státu nad jeho lidem spočívá v jeho válečných silách. (Vlastně existuje dobrý důvod věřit, že kodifikovaný zákon má svůj původ v normách chování, zavedených vojenskými vítězi, pro jednání s poraženým nepřítelem, které byly později přizpůsobeny pro použití pro celou poddanou populaci. [19] ) Na každodenním základě je reprezentována institucí policie, ozbrojenou organizací, jejímž výslovným úkolem je vypořádávat se s "vnitřním nepřítelem" vojenským způsobem. Podobně jako konvenční "vnější" vojsko, policie je také značně vyňata z mnoha civilních zákonných omezení jejich společenského chování. V některých zemích umělé rozlišování mezi policií a ostatními ozbrojenými silami neexistuje. Na dlouhodobém základě válečné síly vlády - neodmyslitelně včleněné do struktury i těch nejsvobodnějších národů - definují nejvýznamnější aspekt vztahu mezi státem a občanem.

V rozvinutých moderních demokratických společnostech poskytuje válečný systém politickým vůdcům, spolu s dalšími politicko-ekonomickými funkcemi, to, že slouží jako velká záruka proti eliminaci nezbytných společenských tříd. Jak se zvyšuje ekonomická produktivita na úrovně, které jsou stále výše nad existenčním minimem, stává se pro společnost stále obtížnější udržovat distribuční vzorce zajišťující existenci "drvoštěpů a čerpačů vody". Dá se očekávat, že další pokrok v automatizaci bude ještě ostřeji rozdělovat populaci na kvalifikované pracovníky a na ty, jež Ricardo nazval "čeledí", zatímco se současně budou zhoršovat problémy s nekvalifikovanou pracovní silou.

Svévolná povaha válečných výdajů a dalších vojenských aktivit je činí ideálně vhodnými pro kontrolu těchto základních třídních vztahů. Je zřejmé, že kdyby měl být válečný systém zrušen, bylo by třeba okamžitě zřídit další politickou mašinérii, která by sloužila této životně důležité subfunkci. Dokud nebude vyvinuta, musí být zajištěno pokračování válečného systému, když ne z jiného důvodu, tak pro udržování určité kvality a stupně chudoby, kterou společnost požaduje jako stimul, stejně jako pro udržování stability vnitřní organizace moci.

Sociologické

Nejzjevnější z těchto funkcí je starobylé použití vojenských institucí k zajištění přijatelné role ve společenské struktuře antisociálním elementům. Rozkladná, nestabilní společenská hnutí, nepřesně označovaná jako "fašismus", má tradičně kořeny ve společnostech, které postrádají odpovídající vojenská a polovojenská východiska, jež odpovídají potřebám těchto elementů. Tato funkce je kritická v obdobích rychlých změn. Signály o nebezpečí se dají snadno rozeznat, i když tato znamení mají v různých dobách různá jména. Současné eufemistické výrazy - "delikty mladistvých" a "odcizení" - měly své obdoby v každé době. V dřívějších dobách se takovými případy zabývalo přímo vojsko bez soudních komplikací, obvykle pomocí nátlakových skupin nebo úplným zotročením. Ale není těžké si představit například takový stupeň společenského rozkolu, který mohl nastat ve Spojených státech během posledních dvou desetiletí, kdyby nebyl předvídán problém společenské neloajality v období po 2. světové válce. Mladší a nebezpečnější elementy z těchto nepřátelských sociálních skupin byly drženy pod kontrolou pomocí Selektivního systému vojenské služby.

Tento systém a jeho analogie kdekoli ve světě je pozoruhodně jasným příkladem zamaskované vojenské služby. Informované osoby v této zemi nikdy nepřijaly oficiální zdůvodnění pro vojenský odvod v dobách míru - vojenská nezbytnost, připravenost, atd. - jako věrohodné a seriózní vysvětlení. Ale co získalo důvěru mezi přemýšlivými muži, je zřídka říkáno nahlas. Nikdo se nesnaží vyvracet tvrzení, které musí být udržováno pro vlastní potřebu, že instituce vojenské služby má "vlasteneckou" prioritu v naší společnosti. Je ironické, že zjednodušené oficiální ospravedlňování selektivní služby se více blíží pravdě, jakmile jsou pochopeny nevojenské funkce vojenských institucí. Vojenský odvod, jako kontrolní mechanismus nad nepřátelskými, nihilistickými a potenciálně rušivými elementy společnosti, může být obhájen v přechodném období společnosti, a to zcela přesvědčivě, jako "vojenská" nezbytnost.

Také není možné považovat za náhodu, že zjevná vojenská aktivita, a tedy do určité míry volání po odvodu, má tendenci sledovat významné fluktuace míry nezaměstnanosti u nižších věkových skupin. Tato míra je ukazatelem sociální nespokojenosti. Musíme také poznamenat, že ozbrojené síly v každé civilizaci poskytovaly a poskytují základní, státem podporované útočiště pro ty, kteří jsou nyní nazýváni jako "nezaměstnatelní". Typická evropská stálá armáda (z doby před padesáti lety) se skládala z "...vojáků nehodících se pro zaměstnání v obchodě, průmyslu nebo zemědělství, vedených důstojníky neschopnými vykonávat jakoukoli civilní profesi nebo řídit nějaký komerční podnik." [20] To je dosud z velké části pravda, jen méně zjevná. V určitém smyslu je tato funkce armády, jako poručníka ekonomicky nebo kulturně bezprizorných, předchůdcem současných civilních programů sociální péče, od W.P.A. po různé formy "socializované" medicíny a sociálního zabezpečení. Je zajímavé, že liberální sociologové, v současné době navrhující použití Systému výběrové služby jako prostředku kulturního vzestupu chudáků, oceňují tuto novou aplikaci vojenské praxe.

Ačkoli nelze říci na sto procent, že taková kritická opatření sociální kontroly, jako je odvod, vyžadují vojenské zdůvodnění, žádná moderní společnost dosud nebyla ochotna riskovat experimentování s jakýmkoli jiným druhem. Dokonce i během takových období poměrně jednoduchých společenských krizí, jako byla takzvaná velká hospodářská krize ve 30. letech, vláda považovala za moudré investovat do menších projektů na vytvoření pracovních míst, jako Sbory "civilní" ochrany, které měly vojenský charakter, a umístit zpočátku ambicióznější National Recovery Administration pod správu profesionálního důstojníka armády. Dnes minimálně jedna malá země ze severní Evropy, sužovaná nekontrolovatelnými nepokoji mezi její "odcizenou mládeží", uvažuje o rozšíření svých ozbrojených sil, navzdory problémům s věrohodným zdůvodněním jejich rozšiřování v době, kdy neexistuje vnější ohrožení.

Sporadicky je vyvíjeno úsilí na podporu všeobecného uznávání širokých národních hodnot bez vojenského významu, ale ukazuje se jako neefektivní. Například, aby vláda získala podporu veřejnosti dokonce i pro takové skromné programy sociální regulace, jako je "boj proti inflaci" nebo "zvyšování fyzické zdatnosti", musela použít vlasteneckého (tj. vojenského) podnětu. Prodává "obranné" obligace a pokládá rovnítko mezi fyzickou zdatnost a vojenskou připravenost. To není překvapivé, protože pojem "národnosti" v sobě zahrnuje připravenost na válku. "Národní" program musí fungovat podobně.

Všeobecně vzato, válečný systém poskytuje základní motivaci pro primární organizaci společnosti. Přitom na úrovni společnosti odráží podněty individuálního lidského chování. Nejdůležitějším z nich pro společenské účely je individuální psychologické zdůvodnění loajality vůči společnosti a jejím hodnotám. Oddanost vyžaduje příčinu; příčina vyžaduje nepřítele. To všechno je samozřejmé; kritickým bodem je, že nepřítel, který definuje příčinu, se musí jevit doopravdy jako strašný. Zhruba řečeno, předpokládaná moc "nepřítele", dostatečná na to, aby zajistila loajalitu společnosti, musí být přímo úměrná velikosti a složitosti společnosti. Dnes ovšem tato moc musí mít bezprecedentní velikost a děsivost.

Ze vzorců lidského chování vyplývá, že věrohodnost "nepřítele" společnosti podobně vyžaduje takovou připravenost k obraně, která je přímo úměrná velikosti hrozby. V širším sociálním kontextu princip "oko za oko" dosud charakterizuje jediný přijatelný postoj k předpokládané hrozbě agrese, navzdory opačným náboženským a morálním pravidlům lidského chování. Odlehlost osobních rozhodnutí od sociálních důsledků v moderní společnosti snadno umožňuje, aby u členů společnosti byly udržovány tyto postoje, aniž by si toho byli vědomi. Nedávným příkladem je válka ve Vietnamu; dřívějším příkladem je bombardování Hirošimy a Nagasaki. [21] V každém případě, stupeň a svévole vraždění byly většinou Američanů abstrahovány do politické formule, jakmile se začalo oficiálně tvrdit, že oběti byly "nepřáteli". Válečný systém umožňuje dávat takové abstraktní odpovědi také v nevojenském kontextu. Konvenčním příkladem tohoto mechanismu je neschopnost většiny lidí spojit si, dejme tomu, hladovění milionů lidí v Indii s jejich vlastním předchozím politickým rozhodnutím. Přesto logický důsledek propojující rozhodnutí omezit produkci obilí v Americe s následným hladomorem v Asii je zřejmý, jednoznačný a nezastřený.

Co dává válečnému systému jeho jedinečnou roli v organizaci společnosti kdekoli ve světě, je nepřekonatelná moc nad životem a smrtí. Musíme opět zdůraznit, že válečný systém není pouhým společenským rozšířením předpokládané potřeby individuálního lidského násilí, ale sám o sobě slouží k rozumovému vysvětlení většiny nevojenského zabíjení. Také poskytuje precedens pro kolektivní ochotu členů společnosti platit krvavou daň za instituce s mnohem méně centralizovanou společenskou organizací, než je válka. Po ruce máme tento příklad, "...než abychom přijali omezení rychlosti na dvacet mil za hodinu, raději dáváme přednost tomu, nechat v automobilech zabít 40 tisíc lidí ročně." [22] Analytik z Rand to řekl v obecnějších pojmech a méně rétoricky: "Jsem přesvědčen, že z širšího úhlu pohledu existuje žádoucí úroveň automobilových nehod; v tom smyslu, že je nutným kontaminantem (tj. doslova znečišťující látkou), který má větší hodnotu pro společnost." [23] Tato otázka by se mohla zdát příliš zřejmou, než aby bylo nutné ji opakovat, ale podstatné je pochopit důležitost motivační funkce války jako modelu pro kolektivní oběť.

Letmý pohled na některé zaniklé předmoderní společnosti je poučný. Jedním z nejpozoruhodnějších společných rysů větších, komplexnějších a úspěšnějších starověkých civilizací byla tehdy velmi rozšířená krvavá oběť. Když své úvahy omezíme na ty kultury, jejichž regionální hegemonie byla tak úplná, že naděje na "válku" byly nepředstavitelně malé - jako v případě několika velkých předkolumbovských civilizací na Západní polokouli - zjistíme, že v každé z nich nalezneme nějaký druh rituálního zabíjení, který měl pro tuto společnost svrchovanou důležitost. Rituálům byl konstantně přikládán mystický nebo náboženský význam; jako u všech náboženských a totemových praktik, tento rituál však maskoval širší a důležitější sociální funkci.

V těchto společnostech sloužila krvavá oběť účelu udržování vědomí o schopnosti a ochoty společnosti válčit - tj. zabít a být zabit - v případě, že za nějakých mystických - tj. nepředvídatelných - okolností by mohlo dojít k válce. Nebyla to však adekvátní náhrada za skutečnou vojenskou organizaci. Když se na scéně doopravdy objevil nepředpokládaný nepřítel, jakým byli španělští konquistadoři, válka žádným způsobem nenahrazovala tento rituál. Byl primární, pokud ne výhradní, symbolickou připomínkou, že válka kdysi byla ústřední organizační silou společnosti a že se tyto podmínky mohou objevit znovu.

Z toho nevyplývá, že přechod k totálnímu míru by v moderních společnostech vyžadoval použití tohoto modelu, dokonce ani v méně "barbarském" rouše. Ale historická analogie slouží jako připomínka, že životaschopná náhrada za válku jako sociální systém nemůže být pouhou symbolickou šarádou. Musí v sobě obsahovat skutečné riziko osobní zkázy, a to v měřítku odpovídajícím velikosti a složitosti moderních společenských systémů. Klíčem je věrohodnost. Ať je náhrada rituální povahy, nebo má funkční podstatu, pokud neposkytuje věrohodné ohrožení života, nemůže sloužit jako sociálně organizační funkce války.

Ekologické

Člověk, jako ostatní zvířata, je subjektem nepřetržitého procesu přizpůsobování se omezením jeho životního prostředí. Ale principiální mechanismus, který pro tento účel využívá, je mezi živými stvořeními jedinečný. Aby zabránil nevyhnutelným historickým cyklům nedostatku potravy, postneolitický člověk ničí nadbytečné členy svého vlastního druhu pomocí organizovaného válčení.

Etologové [24] často pozorovali, že organizované zabíjení členů jejich vlastního druhu je mezi ostatními zvířaty neznámé. Zvláštní sklon člověka zabíjet svůj vlastní druh (sdílený do určitého stupně s krysami) může být přičítán jeho neschopnosti přizpůsobit jeho anachronické vzorce snahy o přežití (jako primitivní lov) vývoji jeho "civilizace", v níž tyto vzorce nemohou být efektivně přeměněny. Mohou být přičítány také jiným příčinám, které byly navrženy, jako je špatné přizpůsobení "teritoriálního instinktu", atd. Nicméně existuje a její sociální vyjádření ve válce tvoří biologickou kontrolu jeho vztahu k jeho přirozenému prostředí, které je člověku vlastní.

Válka sloužila k pomoci zajistit přežití lidského druhu. Ale jako evoluční nástroj k jeho zlepšení je válka téměř neuvěřitelně neefektivní. S málo výjimkami, selektivní proces u ostatních živých stvoření podporuje přežití druhu a genetické vylepšení. Když normálně přizpůsobivé zvíře musí čelit jedné z jeho periodických krizí z nedostatku, potom "podřadní" členové jeho druhu zmizí. Sociální odezva zvířat na takovou krizi může nabýt formy masové migrace, během níž slabí jedinci zahynou. Nebo se mohou řídit dramatičtějším a efektivnějším vzorcem společenství lumíků, v nichž se slabší členové dobrovolně rozptýlí a poskytnou tak potravu pro silnější. V každém případě silný přežije a slabý zahyne. V lidských společnostech ti, kdo bojují a umírají ve válkách pro přežití, jsou, obecně vzato, biologicky silnější jedinci. To je přirozený výběr naruby.

Ale jak poznamenal polemolog Gaston Bouthaul [27], ostatní instituce, které byly vyvinuty, aby sloužily této ekologické funkci, se ukázaly být ještě méně uspokojivými. (Ty zahrnují zřízení následujících forem: zabíjení novorozeňat, praktikované hlavně ve starověkých a primitivních společnostech; sexuální mrzačení; zavírání do kláštera; nucené vystěhování; rozsáhlé používání trestu smrti, jako ve staré Číně a v Anglii osmnáctého století; a další podobné, obvykle územně omezené, praktiky.)

Lidská schopnost zvyšovat svoji produktivitu při zajišťování nezbytností pro fyzickou existenci naznačuje, že potřeba ochrany proti cyklickým obdobím nedostatku může být téměř překonaná. [28] To směřovalo ke snižování důležitosti základní ekologické funkce války, která je mírovými teoretiky všeobecně podceňována. Dva aspekty ekologické funkce války však zůstávají zvláště důležité. První je zřejmý: současná rychlost populačního růstu, kombinovaná s hrozbou pro životní prostředí v podobě chemikálií a dalších znečišťujících látek, může způsobit novou krizi z nedostatku. Pokud k tomu dojde, je pravděpodobné, že to bude krize bezpříkladných globálních rozměrů, nikoli pouze regionálních nebo dočasných. Konvenční metody válčení, s cílem snížit množství populace na úroveň slučitelnou s přežitím druhu, by se téměř jistě ukázaly jako neadekvátní.

Druhým významným faktorem je účinnost moderních metod masové zkázy. Dokonce i tehdy, kdyby její použití nebylo nutné pro překonání populační krize, nabízejí, možná paradoxně, první příležitost v historii člověka zastavit regresivní genetické efekty přirozeného výběru pomocí války. Jaderné zbraně nedělají rozdílu. Jejich použití by učinilo konec disproporčnímu zabíjení fyzicky silnějších členů druhu ("bojovníků") v obdobích válek. Jestli by tato vyhlídka na genetický zisk byla znehodnocena nepříznivými mutacemi v důsledku radioaktivity po jaderné válce, dosud rozhodnuto nebylo. Otázkou, kterou si klade naše studie, je, zda rozhodnutí v tomto směru může být učiněno.

Dalším druhotným ekologickým trendem, který se týká plánovaného růstu populace, je regresivní efekt určitých lékařských vymožeností. Například mor již není důležitým faktorem kontroly populace. Problém zvýšené porodnosti se zhoršil. Tyto pokroky vyvolávají také ještě zlověstnější problém - nežádoucí genetické rysy, které dříve vedly samolikvidaci, jsou nyní lékařsky udržovány. Mnoho nemocí, které byly kdysi smrtelné, je nyní úspěšně léčeno; výsledkem tohoto vývoje jsou nežádoucí přecitlivělost a mutace. Zdá se být jasné, že nová kvazi-eugenická funkce války je nyní v procesu vytváření, což bude muset být bráno v úvahu v jakémkoli plánu přechodu. Zdá se, že v současné době Ministerstvo obrany takové faktory rozpoznalo, jak demonstrovala Rand Corporation, když se zabývala očekávaným porušením ekologické rovnováhy po termonukleární válce. Ministerstvo se také například začalo zásobovat ptáky proti očekávanému přemnožení hmyzu, odolného proti radiaci, atd.

Uznávaný řád hodnot v moderních společnostech klade na vysoké místo takzvané tvořivé aktivity a ještě výše ty, které jsou spojovány s pokrokem vědeckých znalostí. Široce uznávané společenské hodnoty mohou být přeloženy do politických ekvivalentů, které mohou souviset s přechodem k míru. Postoje těch, kdo vlastní tyto hodnoty, musí být brány v úvahu při plánování přechodu. Proto tedy závislost kulturních a vědeckých vymožeností na válečném systému by byla důležitou podmínkou v plánu přechodu dokonce i tehdy, kdyby takové vymoženosti neměly podstatnou sociální funkci.

Z nespočetného množství všech dichotomií vynalezených učenci, aby postihli hlavní rozdíly v uměleckých stylech a cyklech, je jen jedna důsledně jednoznačná ve své aplikaci do různých forem a kultur. Ačkoli to lze vyjádřit různými slovy, základní znění je toto: Je ta práce orientovaná na válku, nebo ne? Mezi primitivními lidmi jsou válečné tance nejdůležitější formou umění. Díla v literatuře, hudbě, malířství, sochařství a architektuře, která si získala trvalou přízeň, se konstantně zabývala tématem války, výslovně nebo skrytě, a vyjadřovala ústřední roli války ve společnosti. Válka může mít podobu národního konfliktu, jako v Shakespearových hrách, Beethovenově hudbě nebo Goyových obrazech, nebo může být zobrazena ve formě náboženského, sociálního nebo morálního boje, jako v díle Dantově, Rembrandtově a Bachově. Umění, které nemůže být klasifikováno jako orientované na válku, je obvykle popisováno jako "sterilní", "dekadentní", atd. Aplikace "válečného standardu" v uměleckých dílech může často ponechávat prostor pro debatu v jednotlivých případech, ale není sporu o její roli jako základního rozhodujícího činitele kulturních hodnot. Estetické a morální standardy mají společný antropologický původ, ve vyzdvihování hrdinství, ochotě zabýt a riskovat smrt v kmenových válkách.

Je také poučné poznamenat, že charakter kultury společnosti má úzký vztah k válečnému potenciálu v kontextu své doby. Není náhoda, že současná "kulturní exploze" ve Spojených státech se odehrává během éry poznamenané neobvykle rychlým pokrokem ve zbrojení. Tento vztah se týká širší oblasti umění, než je literatura. Například mnoho umělců a spisovatelů nyní začíná vyjadřovat podiv nad omezenými tvořivými možnostmi, jimž budou stát tváří v tvář ve světě bez válek, o němž si myslí nebo doufají, že brzy přijde. Nyní se připravují na tuto možnost pomocí bezprecedentního experimentování s bezvýznamnými formami; jejich zájem byl v posledních letech stále více upoutáván abstraktními vzory, bezdůvodnými emocemi, náhodnými událostmi a nesouvisejícími posloupnostmi.

Vztah války k vědeckému výzkumu a objevům je očividnější. Válka je principiální motivační silou pro vývoj vědy na každé úrovni, od abstraktně koncepční, po úzce technologickou.Moderní společnost vysoko hodnotí "čistou" vědu, ale je historicky nevyhnutelné, že všechny významné objevy, které byly učiněny o světě přírody, byly inspirovány reálnými nebo pomyslnými vojenskými potřebami svých epoch. Důsledky objevů byly ve skutečnosti mnohem širší, ale válka vždy poskytovala základní podnět.

Počínaje rozvojem hutnictví železa a oceli, přes objevy zákonů pohybu a termodynamiky, až po věk atomových částic, syntetický polymer a kosmickou kabinu, každý důležitý vědecký pokrok byl alespoň nepřímo iniciován požadavky zbrojního průmyslu. Mezi prozaičtější příklady patří tranzistorové rádio (výsledek požadavků na vojenskou komunikaci), montážní linka (odvozená od potřeby střelných zbraní pro Občanskou válku), budovy s ocelovou nosnou konstrukcí (od ocelových bitevních lodí), zdymadlo, atd. Typickým příkladem je zařízení tak obyčejné, jako je sekačka na trávu; ta se vyvinula z otočné kosy, kterou vynalezl Leonardo da Vinci, a která byla předchůdcem prostředku poháněného koňmi, používaného proti šikům nepřátel.

Nejpřímější vztah můžeme nalézt v lékařské technice. Například "kráčející stroj", zesilovač pohybů těla, vyvinutý pro vojenské použití v obtížném terénu, nyní umožňuje chůzi mnoha pacientům, dříve upoutaným na pojízdné křeslo. Samotná Vietnamské válka vedla k významným zlepšením amputačních procedur, technik zacházení s krví a chirurgické logistiky. Tato válka stimulovala nový rozsáhlý výzkum malárie a dalších parazitických tropických nemocí; nyní je těžké odhadnout, o jak dlouho by se tato práce jinak zdržela, navzdory obrovskému nevojenskému významu pro téměř polovinu světové populace.

Ostatní

Válka jako všeobecné společenské uvolnění

Válka jako generační stabilizátor

Tato psychologická funkce, která se projevuje ve vzorcích chování i u ostatních zvířat, umožňuje fyzický úpadek kontroly starší generace nad mladšími a její zničení, pokud je to nutné.

Válka jako ideologický vyjasňovač

Válka jako základ pro mezinárodní porozumění

Také jsme se vzdali charakterizace těch funkcí, které jsme pokládali za všeobecně známé. Jedním z příkladů takových zřejmých funkcí je funkce regulátoru kvality a stupně nezaměstnanosti. Toto je víc než ekonomická a politická subfunkce; její sociologické, kulturní a ekologické aspekty jsou také důležité, ačkoli často nepřímo. Ale žádná z nich nepůsobila zásadní problém s náhradou. To samé platí pro jisté další funkce; ty, co jsme zahrnuli do zprávy, dostatečně definují rozsah problému.

Nyní by mělo být jasné, že i ten nejdetailněji propracovaný a zevrubný plán přechodu ke světu míru zůstane akademický, jestliže se nebude otevřeně zabývat problémem kritických nevojenských funkcí války. Sociální potřeby, jimž slouží, jsou podstatné; jestliže neexistuje válečný systém, který jim vyhovoval, budou muset být pro tento účel zřízeny náhradní instituce. Tyto náhrady musí být "realistické", to znamená, že musí být vymyšleny a uskutečněny v kontextu dnešních sociálních možností. To není samoúčelné, jak by se mohlo zdát; požadavky radikálních společenských změn často odhalují rozdíl mezi nejkonzervativnějším projektem a divoce utopickým plánem, který je vskutku krásný.

V této části budeme zvažovat některé možné náhrady za tyto funkce. Pouze v řídkých případech jsou tyto funkce brány v úvahu, jak to činíme my zde, ale nevidíme důvod, proč bychom se měli omezovat na návrhy, které jsou otevřeně vyslovovány, jak jsme již naznačili. Nebudeme si všímat zdánlivých nebo vojenských funkcí války; předpokladem této studie je, že přechod k míru absolutně vyplývá z faktu, že již neexistují v žádném relevantním smyslu. Také nebudeme brát v úvahu nekritické funkce, vyjmenované na konci předchozí části.

Ekonomické

Ekonomické náhražky za válku musí splňovat dvě základní kritéria. Musí být rozhazovačné (neúsporné) v běžném smyslu slova a musí fungovat vně běžného systému nabídky a poptávky. Důsledkem, který by měl být zřejmý, je, že velikost plýtvání musí být dostatečně velká, aby pokryla potřeby určité společnosti. Ekonomika, která je tak rozvinutá a komplikovaná, jako je naše, vyžaduje plánované průměrné roční ničení ve výši ne méně než 10 procent hrubého národního produktu [29], pokud má efektivně plnit svoji stabilizační funkci. Pokud je hmotnost vyrovnávacího kola nedostatečná v porovnání se silou, jíž chceme řídit, jeho účinek může být sebepoškozující jako rozjeté lokomotivy. Analogií, ačkoli hrubou [30], jsou výkyvy Americké ekonomiky, jak ukazují záznamy cyklických depresí. Všechny probíhaly během obdobích hrubě nepřiměřených vojenských výdajů.

Zdraví - Drastické rozšíření lékařského výzkumu, vzdělání a školících zařízení; výstavba nemocnic a klinik; hlavní cíl: úplná, státem garantovaná zdravotní péče pro všechny na úrovni shodné se současným vývojem lékařské techniky.

Bydlení - Čistý, pohodlný, bezpečný a prostorný životní prostor pro všechny na úrovni, ze které se těší 15 procent populace v této zemi (ve většině ostatních zemí je to méně).

Doprava - Zřízení systému hromadné veřejné dopravy, která umožní všem cestovat do a z míst zaměstnání a rekreace rychle, pohodlně a levně a cestovat soukromě spíš pro radost než z nutnosti.

Chudoba - Opravdové odstranění chudoby, definované standardy, souhlasnými se současnou produktivitou práce, pomocí zaručeného ročního příjmu nebo jakéhokoli systému rozdělování prostředků k obživě, který toho nejlépe dosáhne.

Toto je pouhý vzorek zřejmějších složek domácí sociální péče a my jsme jej zde uvedli záměrně obsáhlým, možná přehnaným, způsobem. V minulosti by takový mlhavý a ambiciózně znějící program byl odmítnut, aniž by se jím někdo vážně zabýval; byl by zkrátka považován za příliš nákladný, nehledě přitom na jeho politické důsledky. [32] Náš cíl, na druhé straně, by sotva mohl být protichůdnější. Jako ekonomická náhrada za válku je nepřijatelný, protože je příliš levný.

Protože je tento seznam obecný, rozhodli jsme se zabránit rozporům, které by obklopovaly libovolné plány výdajů, tím, že nebudeme nabízet žádné konkrétní odhady výdajů. Ale maximální program, jehož výdaje by se rovnaly vojenskému rozpočtu, by mohl fungovat pouze po určitou dobu - podle našeho názoru, po provedení podrobné analýzy výdajů a proveditelnosti, by tato doba nepřesáhla deset let. Při takovém množství vynaložených prostředků, by hlavních cílů bylo dosaženo během tohoto krátkého období. Jakmile by byla dokončena fáze kapitálových investic, výdaje by se snížily na běžnou úroveň ročních provozních nákladů - v rámci obecné ekonomiky.

Zde je základní nedostatek náhrady ve formě programu sociální péče. V krátkodobém výhledu může maximální program tohoto druhu nahradit normální rozpočet vojenských výdajů za předpokladu, že bude konstruován na základě vojenského modelu a bude podroben svévolné kontrole. Například bytová výstavba nebo rozvoj středisek lékařské péče může být čas od času urychlován nebo pozastavován, jak mohou diktovat požadavky stabilní ekonomiky. Ale na dlouhodobé bázi výdaje na sociální zabezpečení, bez ohledu na to, jak často by byly přehodnocovány, by se nutně staly nedílnou součástí ekonomiky se stabilizační funkcí ne větší než automobilový průmysl nebo penzijní a životní pojištění. Ať je užitečnost programů sociální péče pro společnost, jako takovou, jakákoli, jejich funkce jako náhrady za válku v ekonomické oblasti by byla sebelikvidační. Mohou však sloužit jako vhodný dočasný prostředek, než budou vyvinuta dlouhodobější náhradní opatření.

Další ekonomickou náhradou, která byla navržena, je série obřích programů "kosmického výzkumu". Ty již ukázaly svoji užitečnost ve skromnějším měřítku ve válečné ekonomice. Znamenalo by to, ačkoli to dosud nebylo výslovně předloženo, vyvinutí posloupnosti dlouhodobých projektů výzkumu vesmíru s převážně nedosažitelnými cíli. Tento druh programů nabízí několik výhod, které model sociální péče postrádá. Za prvé, je nepravděpodobné, že předčasně skončí, bez ohledu na to, zda věda pro nás má v šuplíku připravená předvídatelná "překvapení": vesmír je příliš veliký. V případě, že nějaký jednotlivý neočekávaně uspěje, nebude nouze o náhradní problémy. Například, jestliže uspěje kolonizace Měsíce, může se potom stát "nutností" zřídit předmostí na Mars nebo Jupiter, atd. Za druhé, nebude závislejší na všeobecné ekonomice nabídky a poptávky než jeho vojenský předchůdce. Za třetí, umožňuje neobyčejně dobrou libovolnou kontrolu.

Na kosmický výzkum může být pohlíženo jako na nejbližší moderní ekvivalent budování pyramid a podobných ritualistických podniků starověkých společností. Je pravda, že vědecká hodnota kosmického programu, dokonce i toho, co již bylo dosaženo, je značná. Ale současné programy jsou absurdně a očividně nepřiměřené v poměru získaných znalostí k vynaloženým nákladům. Téměř všechen rozpočet na kosmický výzkum, až na malou část, měřený standardy srovnatelných vědeckých cílů, musí být de facto zařazen do vojenské ekonomiky. Budoucí kosmický výzkum, projektovaný jako náhrada za válku, ještě více zredukuje "vědecké" zdůvodnění svého rozpočtu na skutečně nepatrný procentuální podíl. Jako čistě ekonomická náhražka za válku lze kosmický program vážně brát v úvahu.

Ve třetí části jsme poznamenali, že jisté modely odzbrojení, které jsme nazvali konzervativními, předpokládaly neobyčejně nákladné a propracované inspekční systémy. Bylo by možné rozšířit a institucionalizovat takové systémy do té míry, že by mohly sloužit jako ekonomické náhrady za válečné výdaje? Organizace neomylné inspekční mašinérie by mohla být dobře ritualizována podobným způsobem jako současné vojenské procesy. "Inspekční týmy" by mohly být velmi podobné armádám a jejich technické vybavení by se mohlo velmi podobat zbraním. Zvýšení inspekčního rozpočtu do míry současného vojenského rozpočtu nepředstavuje žádné těžkosti. Přítažlivost plánů tohoto druhu spočívá v poměrně snadném přechodu mezi těmito dvěma systémy.

Náhrada v podobě "propracované inspekce" je však v podstatě klamná. Ačkoli může být ekonomicky užitečná, stejně jako politicky nezbytná během uskutečňování odzbrojení, jako náhrada za ekonomickou funkci války jednoduše selže. Inspekce za účelem udržování míru je součástí válečného systému, nikoli mírového systému. Z toho vyplývá možnost udržování zbraní nebo jejich výroba, která ve světě míru, jak je zde definován, nemůže existovat. Z masivních inspekcí také vyplývají sankce, a tudíž připravenost na válku.

Stejný klam je očividnější v plánech vytvořit zjevně zbytečný aparát na "obranu konverze". Již dlouhou dobu zdiskreditovaný návrh vybudovat "totální" prostředky civilní obrany je jedním z příkladů; dalším je plán založit obří raketový protiraketový systém (Nike-X, a další). Tyto programy ovšem byly spíš ekonomické než strategické. Přesto nejsou náhradou za vojenské výdaje, ale pouze jejich jinou formou.

Propracovanější variantou je návrh na zřízení "neozbrojených sil" Spojených států. [33] Ty by si zřejmě udržely celou institucionální vojenskou strukturu, která by byla v podstatě přesměrována k aktivitám sociální péče v globálním měřítku. Byly by to v podstatě obří vojenské mírové sbory. Na tomto plánu není v podstatě nic nefunkčního a použití existujícího vojenského systému k uskutečnění svého vlastního zániku jak důmyslné, tak vhodné. Ale dokonce na mnohem větším světovém základě musí výdaje na sociální péči dříve či později vrátit atmosféru normální ekonomiky. Praktické přechodné přednosti takového plánu by tudíž nakonec byly negovány jeho nedostatečností jako stálého ekonomického stabilizátoru.

Politické

Byla předložena řada návrhů, týkajících se vztahů mezi národy po úplném odzbrojení; všechny jsou v podstatě právní povahy. Tyto návrhy víceméně uvažují o institucích, jako je Světový soudní dvůr nebo Organizace spojených národů, ale jimž má být svěřena skutečná autorita. Ty mohou nebo nemusí sloužit svému předstíranému poválečnému účelu urovnávání mezinárodních sporů, ale o tom zde není třeba hovořit. Žádná z těchto organizací nenabízí účinný vnější tlak na národ sjednoceného světa, aby se politicky zorganizoval.

Může být namítnuto, že dobře vyzbrojená mezinárodní policejní síla, působící pod autoritou takového nadnárodního "soudu", může dobře fungovat jako vnější nepřítel. To by však předpokládalo provádění vojenských operací, jako již zmíněná inspekční schémata, což by, podobně jako ve zmíněném případě, bylo v rozporu s předpokladem konce válečného systému. Je možné, že varianta myšlenky "neozbrojených sil" může být rozvinuta takovým způsobem, že její "konstruktivní" (tj. sociální péče) aktivity mohou být kombinovány s ekonomickou hrozbou dostatečné velikosti a věrohodnosti, aby byly zárukou politické organizace. Byl by takovýto druh hrozby také v protikladu s naším ústředním předpokladem? - to znamená, byla by nevyhnutelně vojenská? Podle našeho názoru by nutně nemusela, ale jsme skeptičtí vůči její schopnosti působit věrohodně. Také je zřejmý destabilizující efekt globální náhrady ve formě sociální péče na politicky nezbytné třídní vztahy, které by vytvořily množinu zcela nových, přinejmenším stejně velkých problémů přechodu.

Jádrem problému vyvinutí politické náhrady války je ve skutečnosti věrohodnost. To je místo, kde návrhy na rozsáhlý výzkum kosmu, které jsou z mnoha důvodů vhodnou ekonomickou náhradou za válku, nesplňují očekávání. I ten nejctižádostivější a nejnerealističtější vesmírný projekt nemůže sám o sobě generovat věrohodnou vnější hrozbu. Bylo vášnivě argumentováno [34], že takovou hrozbu by mohla nabídnout "poslední nejlepší naděje na mír", atd., která by sjednotila lidstvo proti nebezpečí zkázy způsobené "tvory" z jiných planet nebo z vnějšího kosmu. Byly navrženy experimenty, jak otestovat věrohodnost hrozby invaze z vnějšího vesmíru; Je možné, že několik obtížněji vysvětlitelných incidentů s "létajícími talíři" z posledních let byly ve skutečnosti rané experimenty tohoto druhu. Pokud je tomu tak, potom těžko mohou být posuzovány jako povzbudivé. Neočekáváme žádné těžkosti při vytváření "potřeby" obrovského super- kosmického programu, věrohodného pro ekonomické účely, přestože zatím neexistují hojné předchozí případy; jeho rozšíření pro politické účely, naneštěstí spojované se science fiction, by bylo zřejmě pochybnějším podnikem.

V každém případě, účinná politická náhrada za válku vyžaduje "náhradní nepřátele", z nichž někteří se mohou zdát stejně přitažení za vlasy v kontextu současného válečného systému. Je například možné, že obrovské znečištění životního prostředí může nakonec nahradit možnost masové zkázy jadernými zbraněmi, jako základní zjevné hrozby pro přežití druhu. Otrávení vzduchu, základních zdrojů potravy a zásob vody je již v dost pokročilém stádiu a na první pohled se zdá být v tomto ohledu slibné; představuje hrozbu, s níž je možné se vypořádat jedině prostřednictvím organizace společnosti a politické moci. Ale podle současných indikací to bude trvat ještě generaci až generaci a půl, než znečištění životního prostředí, jakkoli silné, bude dostatečně velikou hrozbou v globálním měřítku, aby mohlo nabídnout možný základ pro řešení.

Je pravda, že rychlost znečišťování může být pro tento účel selektivně zvýšena; ve skutečnosti pouhá modifikace existujících programů pro odstrašování znečišťovatelů by mohla dostatečně urychlit tento proces, aby tuto hrozbu učinila věrohodnou mnohem dřív. Ale problém znečištění životního prostředí byl v nedávných letech tak široce uveřejňován, že se zdá být velmi nepravděpodobné, že by program záměrného otravování životního prostředí mohl být uskutečňován politicky přijatelným způsobem.

Jakkoli se někteří možní, zde zmiňovaní, alternativní nepřátelé mohou zdát nepravděpodobní, musíme zdůraznit, že alespoň jeden věrohodný a dostatečně velký nepřítel se musí nalézt, pokud se má přechod k míru uskutečnit bez rozpadu společnosti. Podle našeho soudu je pravděpodobnější, že taková hrozba se nevyvine sama od sebe za neznámých okolností, ale bude muset být vynalezena hrozba umělá. Z tohoto důvodu věříme, že další spekulace o jeho domnělé povaze jsou v tomto kontextu nerozumné. Protože jsou v našich myslích značné pochybnosti o tom, že může být vymyšlena nějaká životaschopná politická náhrada, nejsme ochotni nechat se nějakými ukvapenými diskusemi přimět ke kompromisu a nechat se přesvědčit, že nějaké možné řešení je již pro naši vládu připraveno.

Sociologické

Z mnoha funkcí, které jsme uznali za vhodné zařadit do této skupiny, jsou dvě kritické. Pokračování stability v mírovém světě bude vyžadovat: 1) efektivní náhradu za vojenské instituce, které mohou neutralizovat destabilizující elementy společnosti a 2) věrohodnou motivační náhradu za válku, která bude moci zajistit soudržnost společnosti. První bod je podstatným prvkem sociální kontroly; druhý je základním mechanismem pro přizpůsobení hnacích sil jednotlivých lidí potřebám společnosti.

Většina návrhů, které se vyslovují, otevřeně nebo jinak, k poválečným problémům kontroly sociálně nepřizpůsobivých elementů, spatřuje řešení v jejich zařazení do nějaké varianty mírových sborů nebo takzvaných pracovních sborů. Společensky neloajální, ekonomicky nepřipravení, psychologicky nepřizpůsobiví, zarytí "delikventi", nenapravitelné "podvratné živly" a ostatní nezaměstnatelní by se měli nějak transformovat, pomocí disciplíny v útvarech, organizovaných podle vzoru vojenské služby, do více nebo méně oddaných pracovníků sociální služby. Tyto návrhy také předkládají plán na vytvoření "neozbrojených sil".

Tento problém byl přednesen, v jazyce populární sociologie, sekretářem McNamarou. "Dokonce i v našich bohatých společnostech máme dostatek důvodů k obavám z napětí, které vzrůstá mezi mladými lidmi na okraji společnosti, a nakonec propukne v delikvenci a zločin. Co můžeme očekávat... kde rostoucí frustrace může propuknout ve výbuch násilí a extrémismu?" Ve zdánlivě nesouvisející pasáži pokračuje:

Zdá se být jasné, že pan McNamara a další zastánci této náhradní funkce války ve formě mírových sborů silně spoléhají na úspěch polovojenských krizových programů, zmíněných v poslední části. My tento příklad považujeme za zcela neadekvátní. Ani nedostatek vhodných příkladů, ani pochybná sentimentalita sociální péče, charakterizující tento přístup, však nikoho neopravňuje k jejich odmítnutí bez pečlivého studia. Tyto programy mohou být životaschopné za předpokladu, že, za prvé, tyto sbory, jež mají vojenský původ, budou vyjmuty ze své operační aktivity, a za druhé, že přechod od polovojenských aktivit k "rozvojové práci" bude moci být proveden bez ohledu na postoje personálu sborů nebo "hodnotu" práce, o níž se předpokládá, že ji budou vykonávat.

Další možnou náhradou za kontrolu potenciálních nepřátel společnosti je znovuzavedení, v určité formě slučitelné s moderní technologií a politickými procesy, otroctví. Dodnes to bylo navrhováno pouze v beletrii, zejména v pracech Wellse, Huxleye, Orwella a dalších autorů, zabývajících se imaginativním předvídáním sociologie budoucnosti. Ale fantazie projektované v Brave New World a 1984 se, od doby jejich vzniku, zdají stále méně nepravděpodobné. Tradiční představy o otroctví u starověkých předindustriálních kultur by nás neměly zaslepit, vzhledem k jejich adaptibilitě pokročilým formám organizace společnosti, ani stejně tradiční neslučitelnost se západními morálními a ekonomickými hodnotami. Je zcela možné, že rozvoj rafinované formy otroctví může být absolutně základním požadavkem pro sociální kontrolu ve světě míru. Jelikož praktické záležitosti přeměny kodexu vojenské disciplíny na eufemizovanou formu zotročení by vyžadovaly překvapivě malou revizi, logickým prvním krokem by bylo přijetí určité formy "všeobecné" vojenské služby.

Když přikročíme k postulování věrohodné náhrady za válku, schopné usměrňovat vzorce lidského chování v zájmu organizace společnosti, nabízí se málo možností výběru. Jako u její politické funkce, motivační funkce války vyžaduje existenci vážně hrozícího nepřítele společnosti. Základní rozdíl je, že pro účely motivující základní loajality, na rozdíl od uznání politické autority, "alternativní nepřítel" musí představovat bezprostřednější, hmatatelnou a přímo pociťovanou hrozbu zkázy. Musí ospravedlňovat potřebu vybírat a platit "krvavou daň" v širokých oblastech lidských záležitostí.

V tomto ohledu by možní, dříve uvedení, náhradní nepřátelé byli nedostateční. Výjimkou by mohl být model znečištění životního prostředí, pokud by z něho vyplývající nebezpečí pro společnost bylo opravdu bezprostřední. Fiktivní modely by musely být neobyčejně přesvědčivé, podtržené ne bezvýznamným skutečným obětováním života; konstrukce moderních mytologických nebo náboženských struktur pro tento účel by v naší éře představovaly těžkosti, ale určitě musí být brány v úvahu.

Teoretici her v jiném kontextu navrhli vývoj "krvavých her" pro účinnou kontrolu agresivních impulsů jednotlivců. Ironický komentář o současném stavu válečných a mírových studií tvrdí, že to nebyli vědci, kdo vyvinuli model pro tuto představu, ale tvůrci komerčních filmů [36], kteří se tohoto úkolu zhostili na nepřijatelné úrovni populárního melodramatu, jako ritualizovaného honu na člověka. Tento rituál může být realističtěji socializován po způsobu španělské Inkvizice a méně formálně pomocí soudních procesů v jiných obdobích, pro účely "očisty společnosti", "státní bezpečnosti" nebo s jiným zdůvodněním, které by bylo přijatelné a věrohodné v poválečných společnostech. Uskutečnitelnost takové aktualizované verze a ještě jiných starověkých institucí, jakkoli pochybných, je mnohem méně fantastická než toužebné představy mnoha plánovačů míru, že trvalá podmínka pro mír může být přivozena bez nejusilovnějšího zkoumání každé možné náhrady za podstatné funkce války. Zde je zahrnuto, ale v jiném smyslu, hledání "morálního ekvivalentu války" Williama Jamese.

Také je možné, že tyto dvě funkce války, uvedené pod hlavičkou tohoto odstavce, mohou sloužit současně ve smyslu podpory antisociálních živlů, kvůli nimž jsou třeba kontrolní instituce, jako "alternativní nepřátelé", nutní k udržování společnosti pohromadě. Neúprosné a nezvratné zvyšování nezaměstnatelnosti na všech úrovních společnosti a podobné rozšiřování všeobecného odcizení se přijímaným hodnotám [37] může učinit z některých takových programů nezbytnost; mohou dokonce sloužit jako doplněk válečného systému. Stejně jako předtím, nebudeme spekulovat, jakých konkrétních forem mohou tyto programy nabýt, s výjimkou upozornění, že opět existují hojné příklady, jak se vypořádat s nežádoucími, údajně hrozivými, etnickými skupinami v jistých společnostech během historických období. [38]

Ekologické

Nesmíme zapomínat, že omezení války v této funkci je zcela eugenické. Válka není geneticky progresivní. Ale jako prostředek masivní populační kontroly, v zájmu záchrany druhu, nemůže být zcela bez náhrady vyloučena. A, jak již bylo řečeno, povaha války samotné je přechodná. Současné trendy ve válečnictví - zvýšené strategické bombardování civilistů a větší vojenská důležitost, jež je nyní kladena na ničení zásob a zdrojů (v protikladu k ničení čistě "vojenských" základen a personálu) - silně doporučují aby se tímto směrem pokračovalo. Za předpokladu, že válečný systém bude pokračovat, je více než pravděpodobné, že regresivně selektivní kvalita války bude reverzována a její oběti budou stále více reprezentovat průměrné genetické kvality společnosti.

Ale nemůže být sporu o tom, že všeobecný požadavek, aby plození bylo omezeno na výsledek umělého oplodnění, poskytne přiměřenou náhradní kontrolu úrovně populace. Takový reprodukční systém by ovšem měl navíc tu výhodu, že by byl přístupný přímému eugenickému řízení. Dá se předpokládat, že pokrok v oplodňování a embryonálním růstu ve zcela laboratorních podmínkách rozšíří tuto kontrolu do jejích logických závěrů. Ekologická funkce války za těchto okolností nebude jenom rovnocennou náhradou, ale ve své efektivitě ji dokonce předčí.

Skutečná otázka zde tudíž nespočívá v životaschopnosti této náhrady za válku, ale v politických problémech, spojených s jejím uplatňováním. Nemůže být zavedena, dokud ještě existuje válečný systém. Důvod pro to je jednoduchý: nadbytek populace je válečný materiál. Dokud kterákoli společnost musí - byť jen vzdáleně - uvažovat o možnosti války, musí udržovat maximální množství nosné populace, a to i tehdy, když tím kriticky zhorší ekonomickou situaci. To je - z pohledu na roli války v redukci nadbytečné populace - paradoxní, ale snadno pochopitelné. Válka reguluje všeobecnou úroveň populace, ale ekologický zájem jakékoli samostatné společnosti spočívá v udržování její hegemonii ve vztahu k ostatním společnostem. Zřejmou analogii lze vidět v každé ekonomice se svobodným podnikáním. Praktiky poškozující společnost jako celek - jak konkurenční, tak monopolistické - jsou podněcovány konfliktními ekonomickými motivy jednotlivých kapitálových zájmů. Jasný příklad můžeme nalézt ve zdánlivě iracionálních politických těžkostech, které zablokovaly všeobecné přijetí jednoduchých metod kontroly porodnosti. Národy, které zoufale potřebují zvýšit nepříznivý poměr výroba/spotřeba, přesto již dvacet let nejsou ochotné riskovat své možné vojenské požadavky pro tento účel. Jednostranná kontrola populace, jak byla praktikována ve starém Japonsku a dalších izolovaných společnostech, je v dnešním světě již zastaralou metodou.

Jelikož eugenického řešení nemůže být dosaženo, dokud nedojde k přechodu k mírovému systému, proč nepočkat? S tím nelze jinak, než souhlasit. Jak jsme již poznamenali dříve, skutečná možnost bezprecedentní krize z nedostatku dnes existuje, které válečný systém nemusí být schopen zabránit. Jestliže k tomu dojde dříve, než svět dospěje ke všeobecné dohodě o nastolení globálního míru, potom následky mohou být neodvolatelně katastrofální. Zcela jasné řešení tohoto dilema neexistuje; je to riziko, které musí být podstoupeno. Ale zastáváme názor, že pokud dojde k rozhodnutí o odstranění válečného systému, bylo by lepší udělat to dříve než později.

Přísně vzato, funkce války, jako určující činitel kulturních hodnot a jako základní hybná síla vědecko-technického pokroku, nemusí být ve světě bez válek kritická. Naším kritériem pro základní nevojenské funkce války je: Jsou nutné pro přežití a stabilitu společnosti? Absolutní potřeba náhrady určujícího činitele kulturních hodnot a neustálého pokroku vědeckých znalostí nebyla zjištěna. Věříme, že je důležitá, avšak v zájmu těch, pro něž tyto funkce mají subjektivní význam, je, aby bylo známo, co mohou rozumně očekávat v kultuře a vědě po přechodu k míru.

V současné době není důvod se domnívat, že tvořivé umění po přechodu k míru zmizí, ale pouze změní svůj charakter a svoji relativní společenskou důležitost. Vyloučení války by zbavilo umění jeho principiální konativní síly, ale nutně by trvalo určitou dobu, než by tento účinek byl citelný. Během přechodu, a možná po celou následující generaci, by se témata sociálně morálních konfliktů, inspirovaná válečným systémem, transformovala do idiomů čistě osobní senzitivity. Současně by se musela vyvinout nová estetika. Ať bude mít nové umění jakékoli jméno, formu nebo obsah, vyjádřené v jazyce nové éry, bude jednou provždy zdiskreditována filozofie, že umění existuje samoúčelně. Tato estetika jednoznačně zavrhne klasický požadavek v podstatě vojenského konfliktu, jako existenciálního obsahu velkého umění. Konečný efekt filozofie umění ve světě míru bude extrémně demokratizující, ve smyslu, že všeobecně deklarovaná subjektivnost uměleckých standardů bude vyrovnána do svých nových, bezobsažných "hodnot".

Co lze očekávat, že se stane, je, že umění bude přidělena role, kterou již kdysi hrálo v několika primitivních, mírově orientovaných systémech. Byla to funkce čistě dekorativní, zábavná nebo hravá, zcela osvobozená od břemene vyjadřování sociálně-morálních hodnot a konfliktů společnosti orientované na válku. Je zajímavé, že základy pro takovou hodnotově vyprázdněnou estetiku byly položeny již dnes, a to v rostoucím experimentování s uměním bez obsahu, možná v očekávání světa bez konfliktů. Kolem nového druhu kulturního determinismu [40] se vyvinul kult, který navrhuje, aby kulturní výraz určovala spíš technologická forma než její zdánlivě významný obsah. Jasným důsledkem je, že neexistuje žádné "dobré" nebo "špatné" umění, ale pouze takové, které je nebo není vhodné pro svoji (technologickou) dobu. Jeho kulturním efektem je podporovat náhodné konstrukce a neplánované výrazy; popírá jakýkoli význam sekvenční logiky. Jeho význam v tomto kontextu je, že poskytuje pracovní model určitého druhu hodnotově vyprázdněné kultury, kterou bychom právem mohli očekávat ve světě míru.

Pokud jde o vědu, může se na první pohled zdát, že ohromný program výzkumu vesmíru, nejslibnější mezi navrhovanými ekonomickými náhradami války, může také sloužit jako základní stimul vědeckého výzkumu. Nedostatek fundamentálně organizovaného sociálního konfliktu, který je vlastní výzkumu kosmu, však nebude rovnocennou motivační náhradou za válku, když bude aplikován na "čistou" vědu. Ale nemůže být pochyb o tom, že bude udržovat široký rozsah technologických aktivit, který bude vyžadovat rozpočet srovnatelný s vojenským rozpočtem. Program sociální péče podobných rozměrů může poskytovat srovnatelnou hybnou sílu pro technologický pokrok menšího významu, zvláště v medicíně, v racionalizaci konstrukčních metod, psychologii, atd. Eugenická náhrada za ekologickou funkci války by také vyžadovala pokračování výzkumu v jistých oblastech vědy.

Na rozdíl od těchto částečných náhrad za válku, musíme mít neustále na mysli, že moment udělený vědeckému pokroku velkými válkami v tomto století, a ještě větší moment udělený očekáváním 3. světové války, je intelektuálně a materiálně nesmírný. Zjistili jsme, že kdyby měl válečný systém zítra skončit, tento moment je tak velký, že by se dalo očekávat, že pokračování vědeckého výzkumu by mohlo pokračovat, bez pozorovatelného zpomalení, možná po dvě desetiletí [41]. Potom by vědecký výzkum pokračoval pomalejším tempem minimálně po dobu dalších dvou dekád, než by byly vyčerpány dnešní nevyřešené problémy. Standardní otázky, jež jsme se dnes naučili klást, by byly všechny zodpovězeny; kromě toho by byly nalezeny odpovědi na otázky, které zatím nedokážeme ani formulovat.

To nevyhnutelně vede k další záležitosti: skutečné hodnotě neomezeného shromažďování vědomostí. Samozřejmě zde nenabízíme žádné nezávislé posouzení hodnot, ale je relevantní poznamenat, že významná část vědců má pocit, že výzkum je v každém případě ohraničen. Tento názor je sám o sobě faktorem, který bere v úvahu náhradu za vědeckou funkci války. Pro úplnost se také musíme zmínit o příkladech dlouhých období lidské historie, často pokrývajících tisíce let, v nichž vědeckému pokroku nebyla přiřazena žádná společenská hodnota a společnosti přežívaly a vzkvétaly. Ačkoli by to nebylo možné v dnešním moderním industriálním světě, nemůžeme si být jisti, že to nebude pravda v budoucím světě míru.

Povaha války

Válka není, jak se obecně předpokládá, v první řadě nástroj politiky používaný národy k rozšiřování nebo obraně svých vyslovených politických hodnot nebo ekonomických zájmů. Naopak, je sama o sobě principiálním základem organizace, na němž jsou postaveny všechny moderní společnosti. Nejběžnější příčinou války je zasahování jednoho národa do snah jiného národa. Ale kořen všech předstíraných rozdílů národních zájmů spočívá v dynamických požadavcích samotného válečného systému periodicky vyvolávat ozbrojený konflikt. Připravenost na válku charakterizuje současné společenské systémy úplněji než jejich ekonomické a politické struktury, jež zahrnuje.

Ekonomické analýzy očekávaných problémů přechodu k míru nerozpoznaly zřetelně nejvýznamnější postavení války při definování sociálních systémů. To samé platí, až na nepatrné výjimky, pro modely odzbrojovacích "scénářů". Z tohoto důvodu je hodnota předešlé práce omezená z toho důvodu, že se zabývá pouze mechanickými aspekty přechodu. Určité rysy těchto modelů mohou být možná aplikovatelné na reálnou situaci přechodu k míru; to bude záležet na jejich slučitelnosti s podstatou mírového plánu. Na proceduře samotné tolik nezáleží. Takový plán může být vypracován za předpokladu úplného pochopení povahy válečného systému, jejž navrhuje zrušit, a předpokládá detailní pochopení funkcí válečného systému ve společnosti. To bude vyžadovat podrobné a přiměřené zkonstruování systému náhrad těch funkcí války, které jsou nutné pro stabilitu a přežití lidské společnosti.

Funkce války

1. Ekonomické: Válka poskytovala jak v historických, tak moderních společnostech spolehlivý systém stabilizující a řídící národní ekonomiky. Dosud nebyla vyzkoušena žádná alternativní metoda v komplexní, moderní společnosti, která by alespoň vzdáleně byla srovnatelná, co do její efektivnosti.

2. Politické: Permanentní možnost války je základem pro stabilní vládu; zajišťuje základ pro všeobecné přijetí politické autority. Umožňuje společnostem udržovat nezbytné třídní rozdíly a zajišťuje podřízenost občanů státu, z důvodu trvalých válečných sil, spjatých s pojmem národnosti. Žádná moderní politická vládnoucí skupina úspěšně neovládala své voliče po selhání udržování věrohodnosti vnější hrozby války.

3. Sociologické: Válka, prostřednictvím svých vojenských institucí, jedinečně sloužila společnostem, v průběhu známé historie, jako nepostradatelný kontrolní faktor nebezpečného sociálního odpadlictví a destruktivních společenských tendencí. Stejně jako největší ze strašlivých hrozeb životu samotnému, a jako jediná hrozba působící na organizaci společnosti, hraje další stejně podstatnou roli: válečný systém poskytuje mašinérii, jejímž prostřednictvím jsou motivační síly, ovládající lidské chování, převedeny na závaznou oddanost společnosti. Takto zajišťuje stupeň sociální soudržnosti, nutný pro životaschopnost národů. Žádná jiná instituce, nebo skupina institucí v moderních společnostech, nesloužila úspěšně těmto funkcím.

4. Ekologické: Válka je principiální nástroj evoluce pro udržování uspokojivé ekologické rovnováhy mezi množstvím lidské populace a zdroji, dostupnými pro přežití. To je jedinečné pro lidské bytosti.

Náhrady za funkce války: Kritéria

Výše uvedené funkce války mají podstatnou důležitost pro přežití společenských systémů, které dnes známe. Se dvěma možnými výjimkami jsou také velmi důležité pro každý druh stabilní organizace společnosti, která může přežít ve světě bez válek. Diskuse o způsobech a prostředcích přechodu k takovému světu nejsou plané, pokud a) budou vynalezeny instituce, které tyto funkce budou plnit, a b) může být rozumně zaručeno, že úplná nebo částečná ztráta některé z funkcí nezničí životaschopnou budoucnost společnosti.

Takové náhradní instituce a záruky musí splňovat proměnlivá kritéria. Obecně vzato, musí být technicky realizovatelné, politicky přijatelné a potenciálně věrohodné pro členy společností, které je přijímají za vlastní. Konkrétně, musí být charakterizovány následovně:

1. Ekonomicky: Přijatelná ekonomická náhrada za válečný systém bude vyžadovat spotřebovávání zdrojů na zcela neproduktivní účely, zcela srovnatelné s vojenskými výdaji, které jinak vyžaduje každá společnost v závislosti na své velikosti a složitosti. Takový náhradní systém očividného "plýtvání" musí být takové povahy, která mu dovolí, aby zůstal nezávislý na normální ekonomice nabídky a poptávky; musí být předmětem svévolné politické kontroly.

2. Politicky: Životaschopná politická náhrada za válku musí předpokládat zevšeobecněného vnějšího nepřítele každé společnosti takové povahy a takové velikosti, která bude dostatečná, aby zajistila organizaci společnosti a přijatelnost politické autority.

3. Sociologicky: Za prvé, v situaci stálé absence války musí být vymyšleny nové instituce, které budou mít pod kontrolou destruktivní elementy společnosti. Za druhé, pro účely přizpůsobení fyzické a psychologické dynamiky lidského chování potřebám organizace společnosti, musí být jako náhrada za válku vytvářen všudypřítomný a snadno pochopitelný strach z osobní zkázy. Tento strach musí být takové povahy a takového stupně, aby v plném rozsahu zajistil věrnost společenským hodnotám, které přesahují hodnotu života lidských jedinců.

4. Ekologicky: Náhrada této funkce války, jako jedinečného systému kontroly lidské populace, musí zajistit přežití, i když ne nutně zlepšení druhu, v souvislosti s omezenými zásobami přírodních zdrojů.

Náhrady za funkce války: Modely

Následující náhradní instituce byly, mezi jinými, navrženy jako možné náhrady za funkce války. Skutečnost, že nemohly být původně vyhlášeny pro tento účel, ještě neznamená, že nebudou moci být použity v budoucnosti.

1. Ekonomické:

2. Politické:

3. Sociologické:

Kontrolní funkce
a) Programy obecně odvozené od modelu mírových sil.
b) Moderní, sofistikované formy otroctví.

4. Ekologické:

Rozsáhlý program aplikované eugeniky.

5. Kulturní:

Náhrady za funkce války: Zhodnocení

Výše uvedené modely odrážejí spíše začátek hledání náhradních institucí za funkce války než shrnutí možných alternativ. Bylo by tudíž jak ukvapené, tak nevhodné nabízet konečné zhodnocení jejich použitelnosti pro přechod k míru a jeho následné udržování. Kromě toho, jelikož nezbytný, ale komplexní projekt korelací (tj. vzájemných vztahů) a kompatibility navržených náhrad různých funkcí může být v současné době zpracován pouze v exemplární podobě, zdrželi jsme se takovýchto hypotetických korelací, jako statisticky nedostatečně podložených. [42]

1. Ekonomické: Nedá se očekávat, že model sociální péče zůstane mimo normální ekonomiku po ukončení jeho převládající fáze kapitálových investic; hodnota této funkce může tudíž být pouze dočasná. Zdá se, že náhrada ve formě výzkumu kosmu splňuje obě hlavní kritéria a měla by být velmi podrobně prozkoumána, zvláště s ohledem na její pravděpodobné účinky na ostatní funkce války. Schémata "propracovaných inspekcí", ačkoli jsou na první pohled přítažlivá, nejsou slučitelná se základním předpokladem přechodu k míru. Varianta "neozbrojených sil", logisticky podobná, je předmětem stejné kritiky funkce, jako model všeobecné sociální péče.

2. Politické: Stejně jako náhrady v podobě inspekčních schémat, návrhy na zplnomocněnou mezinárodní policii jsou v podstatě neslučitelné s ukončením válečného systému. Varianta "neozbrojených sil", doplněná o neomezenou moc ekonomických sankcí, může být případně doplněna o věrohodnou vnější hrozbu. Vyvinutí přijatelné hrozby z "vnějšího vesmíru", pravděpodobně ve spojitosti s kosmickým programem, jako ekonomickou náhradou, se zdá být, pokud jde o věrohodnost, málo slibný. Model znečišťování životního prostředí se nezdá být dostatečně citlivý pro bezprostřední sociální kontrolu, kromě záměrného urychlování současných trendů znečišťování; to také vyvolává otázky politické přijatelnosti. Nové, méně regresivní přístupy k vytváření fiktivních globálních "nepřátel" vyžadují další výzkum.

3. Sociologické:
Kontrolní funkce - Ačkoli různé náhrady navržené za tuto funkci, jimž jako model slouží "mírové síly", se jeví jako hrubě nepřiměřené, neměly by být vyloučeny bez dalšího studia. Otroctví, v technologicky moderní a pojmově eufemizované formě, se může ukázat jako účinnější a pružnější instituce v této oblasti.
Motivační funkce - Ačkoli žádná z navrhovaných náhrad za válku, jako garant oddanosti společnosti, nemůže být zcela odmítnuta, každá z nich představuje vážné a neobyčejné těžkosti. Zintenzivněné hrozby pro životní prostředí mohou vyvolat ekologická nebezpečí; vytváření mýtů odloučené od války nemusí být politicky přijatelné; účelové krvavé hry a rituály mohou být snáze vymyšleny než realizovány. Instituce kombinující tuto funkci s předchozí, založenou na předchozích příkladech organizovaného etnického násilí, které však nemusí být věrně napodobováno, by se měly pečlivě prozkoumat.

4. Ekologické: Jediným zjevným problémem aplikace adekvátní eugenické náhrady za válku je její načasování; nemůže být uskutečněna, dokud nebude dokončen přechod k míru, který zahrnuje vážné dočasné riziko ekologického selhání.

5. Kulturní: Žádná přijatelná náhrada za tuto funkci nebyla dosud navržena. Dá se však předpokládat, že základní, určující činitel kulturních hodnot není nezbytně nutný pro přežití a stabilitu společnosti. Vědecké: To samé může být řečeno o funkci války jako o základním motivačním faktoru rozvoje vědy. Avšak přijetí buď obrovského programu výzkumu vesmíru, nebo rozsáhlého programu sociální péče, nebo hlavního programu eugenické kontroly by poskytovalo motivaci pro omezený technologický rozvoj.

Z předchozího je zřejmé, že žádný z dosud navržených programů pro přechod k míru, nebo jejich kombinace, ani zdaleka nesplňuje zevrubné funkční požadavky světa bez válek. Ačkoli se zdá, že jeden projektovaný systém pro naplňování ekonomické funkce války se zdá být slibný, podobný optimismus nemůže být vyjádřen ve stejně podstatných politických a sociologických oblastech. Další hlavní nevojenské funkce války - ekologické, kulturní, vědecké - přinášejí velmi odlišné problémy, ale je přinejmenším možné, že podrobné naprogramování náhrad v těchto oblastech není nezbytně nutné pro přechod k míru. Důležitější je, že nebyly vyvinuty dostatečné, ale samostatné náhrady za hlavní funkce války; ty musí být plně vzájemně slučitelné a v žádné míře se nesmí vzájemně rušit.

Dokud nebude takový jednotný program vyvinut alespoň teoreticky, nebude možné, aby tato nebo jakákoli jiná studijní skupina poskytla smysluplné odpovědi na otázky, které nám původně byly předloženy. Jestliže jsme byli otázáni, jak se nejlépe připravit na příchod míru, musíme v především odpovědět, jak nejdůrazněji můžeme, že zodpovědně nemůžeme nechat zmizet válečný systém, dokud 1) nebudeme přesně vědět, čím jek nahradíme a 2) dokud si nebudeme jisti, bez nejmenších pochyb, že tyto náhradní instituce budou sloužit svému účelu, tj. zajištění přežití a stability společnosti. Potom bude dostatek času na vyvinutí metod pro uskutečnění přechodu k míru; potom musí následovat naprogramování procedur. Tyto procedury však mohou přijít na řadu až po nalezení podstatných řešení.

K takovým řešením, pokud skutečně existují, nelze dospět bez revolučního přehodnocení přístupů k mírovým studiím. Je nutné zkoumat tyto základní otázky z klidného, nezaujatého úhlu pohledu, ačkoli netvrdíme, že jsme neměli určité intelektuální a emocionální potíže, které však musí bát na všech rozhodujících úrovních překonány dříve, než budou tyto otázky oznámeny ostatním zainteresovaným osobám. Ty na intelektuální úrovni odrážejí tradiční emocionální odpor proti novým (smrtonosnějším a více "šokujícím") formám zbraní. Zmírněný výrok bývalého senátora Huberta Humphreye v publikaci On Thermonuclear War je dosud velmi aktuální: "Nové myšlenky, zvláště ty, které se jeví jako odporující současným předpokladům, jsou pro mysl vždy bolestivé."

Také nepodceňujeme rozsáhlé smiřování protichůdných zájmů pomocí domácích, stejně jako mezinárodních dohod, jež směřují k opravdovým předpokladům míru. Tento faktor byl vyloučen z působnosti našeho úkolu, ale bylo by nedbalostí, kdybychom jej nebrali v úvahu. Ačkoli takovým dohodám neleží v cestě žádné nepřekonatelné překážky, existují hrozivé, krátkodobé, soukromé skupinové zájmy a obecné třídní zájmy na udržování dobře zavedeného a všeobecně uznávaného válečného systému. Odpor k míru, pramenící z takových zájmů, je z dlouhodobého hlediska pouze dočasný, ale nebude lehké jej v této zemi, ani kdekoli jinde, překonat. Někteří pozorovatelé skutečně věří, že v dnešní době nebude možné jej překonat vůbec, že cena za mír by byla jednoduše příliš vysoká. To nás vede k závěru, že časování přechodu k míru může být do určité míry kritickým faktorem jeho politické uskutečnitelnosti.

V dnešní době není jisté, zda mír bude vůbec možný. Je mnohem spornější, z hlediska přežití společnosti, nikoli emocionálního pacifismu, zda je mír žádoucí, i kdyby byl prokazatelně dosažitelný. Válečný systém, přes všechen subjektivní odpor velké části tzv. "veřejného mínění", prokazoval svoji efektivnost od začátku zaznamenané historie; poskytl základy pro rozvoj mnoha úctyhodně trvanlivých civilizací, včetně té, která je dominantní dnes. Důsledně poskytovala jednoznačné společenské přednosti. To je celkem dobře známá věc. Životaschopný systém míru předpokládající, že velké a složité otázky náhradních institucí, navržených v této zprávě, jsou řešitelné a jsou již vyřešeny, bude přesto krokem do neznáma s nevyhnutelným rizikem nepředvídaných okolností, jakkoli malým a omezeným.

Rozhodující činitelé vlád mají sklon dávat přednost míru před válkou vždy, když existuje skutečná volba, protože se obvykle jeví jako "bezpečnější" řešení. Z hlediska svých bezprostředních zájmů mají zřejmě pravdu, ale díváme-li se na věc z perspektivy dlouhodobé stability, opak je pravdou. Podle současného stavu našich vědomostí a rozumových závěrů je to válečný systém, který musí být ztotožňován se stabilitou. Mírový systém lze spojovat se sociálními spekulacemi, jakkoli oprávněné se tyto spekulace mohou zdát z hlediska morálních a emocionálních hodnot. Jaderní fyzikové, pokud se týče možné dohody o odzbrojení, jednou poznamenali: "Jestliže můžeme změnit svět na svět, v němž nebudou moci být vyrobeny žádné zbraně, bude to stabilizující faktor. Ale dohody, jež můžeme očekávat se Sověty, by byly destabilizující." [43] Odborná kvalifikace a zaujatost jsou stejně irelevantní; jakékoli podmínky skutečného absolutního míru, ať by byl dosažen jakýmkoli způsobem, by byly destabilizující, dokud někdo nedokáže opak.

Kdyby v této chvíli bylo nutné neodvolatelně volit mezi zachováním a zrušením válečného systému, obecná opatrnost by diktovala zvolit první možnost. Ale tato volba ještě není na pořadu dne. Do rovnice válka-mír musí nakonec vstoupit více faktorů, než je pouhé hledání alternativních institucí, nahrazujících funkce války. Jedna skupina takových faktorů byla jen letmo zmíněna v této zprávě; Týká se možné zastaralosti válečného systému, jako takového. Poukázali jsme například na omezení válečného systému při plnění ekologické funkce a na klesající důležitost tohoto aspektu války. Na druhé straně, těžko si lze představit srovnatelný vývoj, který může kompromitovat účinnost války například jako regulátoru ekonomiky, nebo organizátor oddanosti společnosti. Tato možnost, jakkoli vzdálená, slouží jako připomínka, že všechny kalkulace eventuálního vývoje zahrnují nejen váhu rizik jedné skupiny proti druhé, ale vyžadují počítat s možnými chybami na obou stranách.

Vážnější důvod pro zkoumání alternativních cest a prostředků, které by sloužily místo současných funkcí války, je úzce politický. Je možné, že jeden nebo více hlavních svrchovaných národů se může dostat, prostřednictvím nejasného vedení, do pozice, v níž vládnoucí administrativa může ztratit kontrolu nad základním veřejným míněním, nebo svoji schopnost zdůvodňovat nezbytnost války. Za takových okolností není těžké si představit situaci, v níž takové vlády mohou být nuceny zahájit vážné, úplné odzbrojení (možná vyprovokované "náhodnou" jadernou explozí) a že taková vyjednávání mohou vést ke zrušení vojenských institucí. Jak naše zpráva objasnila, mohlo by to mít katastrofální následky. Zdá se být evidentní, že v případě, že podstatná část světa bude vržena, bez dostatečného varování, do bezděčného míru, i částečná a nedostatečná příprava na tuto možnost může být lepší než žádná. Rozdíl může být dokonce kritický. Modely uvažované v předchozí části, jak ty, které se zdají být slibné, tak ty méně nadějné, mají jeden společný pozitivní rys - vrozenou pružnost fázování. A navzdory našim kritickým poznámkám na adresu procedur přechodu k míru bez důkladné přípravy, naše vláda musí být připravena vydat se tímto směrem bez ohledu na to, jak omezené prostředky plánování má v současné době v ruce, pokud to okolnosti budou vyžadovat. Svévolný přístup "všechno nebo nic" není o nic realističtější, ve vývoji programu přechodu k míru, než v čemkoli jiném.

Ale principiální příčina zájmu na pokračující efektivitě válečného systému a pádnější důvod překážek plánování míru leží ve váhavosti současného programování válečného systému. Jeho řízení nedrží krok se současným technologickým pokrokem. Navzdory dnešním nesporným úspěchům, dokonce v této epoše bezprecedentního potenciálu masového ničení, pokračuje v činnosti v nezměněné podobě. Podle našich nejlepších vědomostí, nebyly dosud provedeny studie, které by se zabývaly například následujícími tématy:

• optimální úrovně výroby zbraní pro účely kontroly ekonomiky, ve vztahu mezi civilní výrobou a vzorci spotřeby;
• korelační faktory mezi politikami odvodů k vojenské službě a měřitelným odpadlictvím od společnosti;
• minimální úrovně zkázy populace, nutné pro udržování věrohodnosti válečné hrozby za proměnlivých politických podmínek;
• optimální cyklická frekvence "horkých" válek za proměnlivých okolností historických vztahů.

Tyto a další funkce války jsou plně analyzovatelné dnešními počítačovými systémy [44], ale dosud tak nebylo učiněno; moderní analytické techniky byly až dosud degradovány na analýzu takových problémů války, jako je zásobování, rozmisťování vojsk, analýza zbraní apod. Nenamítáme nic proti takovýmto typům aplikací, ale pouze litujeme toho, že se nevyužívají schopnosti počítačových systémů k řešení širších problémů. Náš zájem o efektivitu v tomto kontextu není estetický, ekonomický nebo humanistický. Pramení z axiomu, že žádný systém nemůže dlouho přežívat, pokud se úrovně vstupů nebo výstupů neustále nebo podstatně odchylují od optimálního rozsahu. Jak se data stávají neustále komplikovanějšími, válečný systém a jeho funkce jsou stále více ohroženy takovými odchylkami.

Náš konečný závěr tudíž je, že bude nutné, aby naše vláda důkladně vypracovala plány pro dvě eventuality. První, méně pravděpodobná, je možnost nastolení všeobecného životaschopného míru; druhou je úspěšné pokračování válečného systému. Podle našeho názoru by měly být provedeny pečlivé přípravy na možnost rozšíření míru ne proto, že bychom se domnívali, že konec válek by byl nutně žádoucí, pokud je ovšem možný, ale proto, že svět může být vržen do určité formy míru bez ohledu na to, jestli jsme na něj připraveni, nebo nikoli. Plánování racionalizace a kvantifikace válečného systému, na druhé straně, k zajištění efektivity jeho hlavních stabilizačních funkcí, je nejen slibnější, vzhledem k očekávaným výsledkům, ale je podstatné; nemůžeme neustále spoléhat na to, že bude nadále sloužit našim účelům jenom proto, že dosud vždy tomu tak bylo. Cílem politiky vlády, pokud se týče války, v tomto období nejistoty musí být zachování maxima možností. Doporučení, jež následují, jsou směřována k tomuto cíli.

(1) Navrhujeme zřídit, vládním nařízením prezidenta, stálou Agenturu pro výzkum války a míru, zplnomocněnou a zavázanou provádět programy popsané v níže uvedených odstavcích (2) a (3). Tato agentura (a) dostane finanční prostředky nutné k uskutečňování svých rozhodnutí podle svého uvážení a (b) bude mít pravomoc bez omezená využívat jakákoli zařízení exekutivní části vlády k uskutečňování svých cílů. Bude organizována v duchu Národní bezpečnostní agentury s výjimkou toho, že žádný z jejího vedoucího, výkonného a provozního personálu nebude zastávat žádný jiný veřejný nebo vládní úřad. Její ředitelství bude vybráno z širšího spektra lidí zabývajících se vědeckými disciplínami, humanistickými studii, užitým tvořivým uměním, technologiemi řízení a dalšími blíže neurčenými obory. Bude zodpovědná pouze prezidentovi nebo jiným úředníkům vlády, kteří jej budou dočasně zastupovat. Její činnost se bude řídit výhradně svými vlastními procedurálními pravidly. Její autorita bude výslovně zahrnovat neomezené právo odmítnout poskytnout informaci o své činnosti a svých rozhodnutích každému, kromě prezidenta, kdykoli se bude domnívat, že její utajení je v zájmu veřejnosti.

(a) Tvořivý vývoj možných náhradních institucí za principiální nevojenské funkce války.

Metody mírového výzkumu budou mj. zahrnovat následující:

(b) Plné využití moderních metod matematického modelování, analogické analýzy a dalších propracovaných technik v procesu vývoje, které jsou založeny na počítačovém programování.

(a) Kvantitativní určení existujících aplikací nevojenských funkcí války
Bude mj. zahrnovat: 1) hrubý rozpočet a podíl neproduktivních vojenských výdajů od druhé světové války, určující potřeby války, jako ekonomického stabilizátoru; 2) množství a podíl vojenských výdajů a obětí na lidských životech, zničení majetku a přírodních zdrojů během tohoto období, určující potřeby války, jako nástroje politické kontroly; 3) podobná čísla pro potřeby války pro udržení soudržnosti společnosti; 4) úroveň vojenských odvodů a náklady na ně a další formy rozmisťování personálu pro potřeby vojenských institucí za účelem kontroly neloajálnosti ke společnosti; 5) statistické vztahy válečných ztrát na životech a světových zdrojů potravin; 6) korelace (tj. vzájemné vztahy) vojenských akcí a výdajů s kulturními aktivitami a vědeckotechnickým pokrokem (včetně vývoje nezbytných měřitelných standardů v těchto oblastech).

(b) Vytvoření moderních kritérií a priori pro vykonávání nevojenských funkcí války
Ta budou mj. zahrnovat: 1) kalkulace rozsahu minimálních a maximálních požadovaných vojenských výdajů za proměnlivých hypotetických podmínek za účelem splnění těchto několika funkcí, odděleně a dohromady; 2) určení minimálních a optimálních úrovní obětí na lidských životech, škod na majetku a zničení přírodních zdrojů k zajištění věrohodnosti vnější hrozby, nutné k politickým a motivačním funkcím; 3) vyvinutí převodní formule určující vztahy mezi vojenskými odvody a výcvikem policejních sil na jedné straně a požadavky sociální kontroly na straně druhé.

(c) Smíření těchto kritérií s převládajícími ekonomickými, politickými, sociologickými a ekologickými omezeními
Konečným cílem této fáze výzkumu války je zracionalizovat dosud živelné operace válečného systému. Měl by poskytnout praktické funkční procedury, pomocí nichž může zodpovědná vládní autorita řešit následující problémy, související s funkcemi války: 1) jak určit optimální velikost, povahu a časový rozvrh vojenských výdajů k zajištění požadovaného stupně ekonomické kontroly; 2) jak organizovat odvod, rozmístění a předstírané využití vojenského personálu k zajištění požadovaného stupně přijetí schvalovaných společenských hodnot; 3) jak z krátkodobého hlediska vypočítat povahu a rozsah ztrát na životech a dalších zdrojů, které by společnost utrpěla během jediného vypuknutí nepřátelství a při zajišťování obnovení politické autority a sociální loajality; 4) jak dlouhodobě projektovat povahu a kvality viditelného vojenství, které musí být plánovány a kryty finančními prostředky k zajištění požadovaného stupně stability pro stejný účel; tyto faktory musí zahrnovat četnost výskytu, délku fáze, intenzitu fyzické zkázy, velikost geografické oblasti a optimální velikost středních ztrát na životech; 5) jak přesně extrapolovat z předchozího, pro ekologické účely, pokračující efekt válečného systému, nad rozsáhlými cykly, na populační tlaky a podle toho přizpůsobovat plánování četnosti obětí.

Procedury výzkumu války budou mj. zahrnovat následující:

(b) Vývoj a aplikace přiměřených forem cenově dostupných analýz, vhodných pro přizpůsobení takových nových konstrukcí počítačové terminologii, programování a projektování. [46]

(4) Jelikož oba programy Agentury pro výzkum války a míru budou sloužit stejnému účelu - podporovat svobodu volby pro vládu, pokud se týče války a míru, dokud budou pochybnosti o směřování z hlediska přežití společnosti - podstatným bodem tohoto návrhu je to, aby agentura fungovala bez časového omezení. Její zkoumání existujících a navrhovaných institucí bude sebelikvidační, když její vlastní funkce bude nahrazena historickým vývojem, který bude, alespoň částečně, iniciovat.

 Z angličtiny přeložil: Ladislav Kopecký

1. The Economic and Social Consequences of Disarmament: U.S. Reply to the Inquiry of the Secretary-General of the United Nations (Washington, D.C.: USGPO, June 1964), pp. 8-9.
2. Herman Kahn, Thinking About the Unthinkable (New York: Horizon, 1962), p. 35.
3. Robert S. McNamara, in an address before the American Society of Newspaper Editors, Montreal, P.Q., Canada, 18 May 1966.
4. Alfred North Whitehead, in "The Anatomy of Some Scientific Ideas," included in The Aims of Education (New York: Macmillan, 1929).
5. At Ann Arbor, Michigan, 16 June 1962.
6. Louis J. Halle, "Peace in Our Time? Nuclear Weapons as a Stabilizer," The New Republic (28 December 1963).
7. Kenneth E. Boulding, "The World War Industry as an Economic Problem," in Emile Benoit and Kenneth E. Boulding (eds.), Disarmament and the Economy New York: Harper and Row, 1963).
8. McNamara, in ASNE Montreal address cited.
9. Report of the Committee on the Economic Impact of Defense and Disarmament (Washington: USGPO, July 1965).
10. Sumner M. Rosen, "Disarmament and the Economy," War/Peace Report (March 1966).
11. Vide William D. Grampp, "False Fears of Disarmament," Harvard Business Review (Jan.-Feb. 1964) for a concise example of this reasoning.
12. Seymour Melman, "The Cost of Inspection for Disarmament," in Benoit and Boulding, op. cit.
13. Arthur I. Waskow, Toward the Unarmed Forces of the United States (Washington: Institute for Policy Studies, 1966), p. 9. (This is the unabridged edition of the text of a report and proposal prepared for a seminar of strategists and Congressmen in 1965; it was later given limited distribution among other persons engaged in related projects.)
14. David T. Bazelon, "The Politics of the Paper Economy," Commentary (November 1962), p. 409.
15. The Economic Impact of Disarmament (Washington: USGPO, January 1962).
16. David T. Bazelon, "The Scarcity Makers," Commentary (October 1962), p. 298.
17. Frank Pace, Jr., in an address before the American Bankers' Association, September 1957.
18. A random example, taken in this case from a story by David Deitch in the New York Herald Tribune (9 February 1966).
19. Vide L. Gumplowicz, in Geschichte der Staatstheorien (Innsbruck: Wagner, 1905) and earlier writings.
20. K. Fischer, Das Militaer (Zurich: Steinmetz Verlag, 1932), pp. 42-43.
21. The obverse of this phenomenon is responsible for the principal combat problem of present-day infantry officers: the unwillingness of otherwise "trained" troops to fire at an enemy close enough to be recognizable as an individual rather than simply as a target.
22. Herman Kahn, On Thermonuclear War (Princeton, N.J.: Princeton University Press, 1960), p. 42.
23. John D. Williams, "The Nonsense about Safe Driving," Fortune (September 1958).
24. Vide most recently K. Lorenz, in Das Sogenannte Boese: zur Naturgeschichte der Aggression (Vienna: G. Borotha-Schoeler Verlag, 1964).
25. Beginning with Herbert Spencer and his contemporaries, but largely ignored for nearly a century.
26. As in recent draft-law controversy, in which the issue of selective deferment of the culturally privileged is often carelessly equated with the preservation of the biologically "fittest."
27. G. Bouthoul, in La Guerre (Paris: Presses universitaires de France, 1953) and many other more detailed studies. The useful concept of "polemology," for the study of war as an independent discipline, is his, as is the notion of "demographic relaxation," the sudden temporary decline in the rate of population increase after major wars.
28. This seemingly premature statement is supported by one of our own test studies. But it hypothecates both the stabilizing of world population growth and the institution of fully adequate environmental controls. Under these two conditions, the probability of the permanent elimination of involuntary global famine is 68 percent by 1976 and 95 percent by 1981.
29. This round figure is the median taken from our computations, which cover varying contingencies, but it is sufficient for the purpose of general discussion.
30. But less misleading than the more elegant traditional metaphor, in which war expenditures are referred to as the "ballast" of the economy but which suggests incorrect quantitative relationships.
31. Typical in generality, scope, and rhetoric. We have not used any published program as a model; similarities are unavoidably coincidental rather than tendentious.
32. Vide the reception of a "Freedom Budget for all Americans," proposed by A. Philip Randolph et al; it is a ten-year plan, estimated by its sponsors to cost $185 billion.
33. Waskow, op. cit.
34. By several current theorists, most extensively and effectively by Robert R. Harris in The Real Enemy, an unpublished doctoral dissertation made available to this study.
35. In ASNE Montreal address cited.
36. The Tenth Victim.
37. For an examination of some of its social implications, see Seymour Rubenfeld, Family of Outcasts: A New Theory of Delinquency (New York: Free Press, 1965).
38. As in Nazi Germany; this type of "ideological" ethnic repression, directed to specific sociological ends, should not be confused with traditional economic exploitation, as of Negroes in the U.S., South Africa, etc.
39. By teams of experimental biologists in Massachusetts, Michigan, and California, as well as in Mexico and the U.S.S.R. Preliminary test applications are scheduled in Southeast Asia, in countries not yet announced.
40. Expressed in the writings of H. Marshall McLuhan, in Understanding Media: The Extensions of Man (New York: McGraw-Hill, 1964) and elsewhere.
41. This rather optimistic estimate was derived by plotting a three-dimensional distribution of three arbitrarily defined variables; the macro-structural, relating to the extension of knowledge beyond the capacity of conscious experience; the organic, dealing with the manifestations of terrestrial life as inherently comprehensible; and the infra-particular, covering the subconceptual requirements of natural phenomena. Values were assigned to the known and unknown in each parameter, tested against data from earlier chronologies, and modified heuristically until predictable correlations reached a useful level of accuracy. "Two decades" means, in this case, 20.6 years, with a standard deviation of only 1.8 years. (An incidental finding, not pursued to the same degree of accuracy, suggests a greatly accelerated resolution of issues in the biological sciences after 1972.)
42. Since they represent an examination of too small a percentage of the eventual options, in terms of "multiple mating," the subsystem we developed for this application. But an example will indicate how one of the most frequently recurring correlation problems - chronological phasing - was brought to light in this way. One of the first combinations tested showed remarkably high coefficients of compatibility, on a post hoc static basis, but no variations of timing, using a thirty- year transition module, permitted even marginal synchronization. The combination was thus disqualified. This would not rule out the possible adequacy of combinations using modifications of the same factors, however, since minor variations in a proposed final condition may have disproportionate effects on phasing.
43. Edward Teller, quoted in War/Peace Report (December 1964).
44. E.g., the highly publicized "Delphi technique" and other, more sophisticated procedures. A new system, especially suitable for institutional analysis, was developed during the course of this study in order to hypothecate mensurable "peace games"; a manual of this system is being prepared and will be submitted for general distribution among appropriate agencies. For older, but still useful, techniques, see Norman C. Dalkey's Games and Simulations (Santa Monica, Calif.: Rand, 1964).
45. A primer-level example of the obvious and long overdue need for such translation is furnished by Kahn (in Thinking About the Unthinkable, p. 102). Under the heading "Some Awkward Choices" he compares four hypothetical policies: a certain loss of $3,000; a .1 chance of loss of $300,000; a .01 chance of loss of $30,000,000; and a .001 chance of loss of $3,000,000,000. A government decision-maker would "very likely" choose in that order. But what if "lives are at stake rather than dollars"? Kahn suggests that the order of choice would be reversed, although current experience does not support this opinion. Rational war research can and must make it possible to express, without ambiguity, lives in terms of dollars and vice versa; the choices need not be, and cannot be, "awkward."
46. Again, an overdue extension of an obvious application of techniques up to now limited to such circumscribed purposes as improving kill-ammunition ratios determining local choice between precision and saturation bombing, and other minor tactical, and occasionally strategic, ends. The slowness of Rand, I.D.A., and other responsible analytic organizations to extend cost-effectiveness and related concepts beyond early-phase applications has already been widely remarked on and criticized elsewhere.
47. The inclusion of institutional factors in war-game techniques has been given some rudimentary consideration in the Hudson Institute's Study for Hypothetical Narratives for Use in Command and Control Systems Planning (by William Pfaff and Edmund Stillman; Final report published 1963). But here, as with other war and peace studies to date, what has blocked the logical extension of new analytic techniques has been a general failure to understand and properly evaluate the nonmilitary functions of war.