TAJEMSTVÍ
FEDERÁLNÍ REZERVY
Londýnské spojení
Eustace Mullins
Věnováno dvěma nejznamenitějším učencům dvacátého století
GEORGE
STIMPSONOVI
a
EZRA POUNDOVI
kteří
šlechetně poskytli své rozsáhlé
vědomosti mladému spisovateli a vedli ho na poli, kde by se sám nevyznal.
PODĚKOVÁNÍ
Chtěl bych poděkovat svému bývalému kolegovi, členu personálu Knihovny Kongresu, jehož velmi přátelská pomoc, spolupráce a podněty umožnily vznik prvních verzí této knihy. Chtěl bych také poděkovat personálu knihovny Newberry v Chicagu, veřejné knihovny v New York City, Aldermanově knihovně při univerzitě ve Virginii, McCormickově knihovně ve Washingtonu a Leeově univerzitě v Lexingtonu, Virginia, za jejich neocenitelnou pomoc při kompletaci třicetiletého výzkumu systému Federální rezervy.
O autorovi
Eustace Mullins je veterán Letectva Spojených států, který byl třicet osm měsíců v aktivní službě během 2. světové války. Narodil se ve Virginii, vzdělával se na Washingtonské a Leeově univerzitě, univerzitě v New Yorku, univerzitě v Ohiu, univerzitě v Severní Dakotě, Escuelas des Bellas Artes, San Miguel de Allende, Mexico a v Institute of Contemporary Arts, Washington, D.C.
K napsání původní knihy, vydané pod názvem Mullins On The Federal Reserve, dal v roce 1948 podnět básník Ezra Pound. Ezra Pound byl třináct a půl roku politickým vězněm v nemocnici Svaté Alžběty (St. Elizabeth’s Hospital), Washington, D.C. (federální instituce pro duševně choré). Jeho propuštění bylo dosaženo převážně díky úsilí pana Mullinse.
Výzkum v Knihovně Kongresu byl denně řízen a dohlížen Georgem Stimpsonem, zakladatelem National Press Club ve Washingtonu, o němž noviny The New York Times 28. září 1952 napsaly: „Vysoce váženy referenční zdroj v kaitolu vládních úředníků, členů Kongresu a novinářů, kteří za ním chodili pro informace o jakéholi věci.“
Původní kniha, vydaná v roce 1952 nakladatelstvím Kasper and Horton, New York, byla prvním odhalením s celonárodní působností o tajných schůzkách mezinárodních bankéřů na Jekyll Islandu, Georgia, v letech 1907-1910, na nichž byl koncipován Zákon o federální rezervě, schválený Kongresem roku 1913.
V následujících letech autor pokračoval ve sběru dalších, dokonce ještě znepokojivějších informací o lidech, kteří řídí politiku Federální rezervy. Nové informace, posbírané během let ze stovek novin, dalších periodik a knih, poskytly podrobnější pohled na propojení bankovních domů.*
Eustace Mullins v době, kdy zkoumal tento materiál, byl členem personálu Knihovny Kongresu. Mullins byl později finančním konzultantem pro American Petroleum Institute, konzultantem o rozvoji hotelů pro Institutions Magazine a šéfredaktorem čtyř publikací chicagského Motor Clubu.
*
Londýnská Acceptance Council je omezena
na sedmnáct mezinárodních bankovních
domů, zmocněných Bank of England
provádět zahraniční směnu peněz.
O OBÁLCE
Na obálce je zobrazena reprodukce orla z červeného štítu, erbu města Frankfurt nad Mohanem, jenž převzal Mayer Amschel Bauer (1744-1812), který své jméno Bauer změnil na Rothschild („rudý štít“). Rothscihld přidal pět zlatých šípů, které orel drží v pařátech, znamenajících jeho pět synů, kteří řídili pět mezinárodních bankovních domů Rothschildů: Frankfurt, Londýn, Paříž, Vídeň a Neapol.
Obsah
Kapitola II Aldrichův plán 10
Kapitola III Zákon o Federální rezervě 16
Kapitola IV Federální poradní výbor 40
Kapitola V Dům Rothschildů 47
Kapitola VI Londýnské spojení 63
Kapitola VII Hitlerovo spojení 69
Kapitola VIII 1. světová válka 82
Kapitola IX Krize v zemědělství 114
Kapitola X Tvůrci peněz 119
Kapitola XI Lord Montagu Norman 131
Kapitola XII Velká hospodářská krize 143
Kapitola XIII Třicátá léta 151
Kapitola XIV Odhalení vKongresu 171
Dodatek 179
Příloha I 181
Životopisy 186
Bibliografie 193
Rejstřík 197
Předmluva
V roce 1949, kdy jsem
navštívíl Ezru Pounda, který byl politickým vězněm v St. Elizabeth’s Hospital,
Washington, D.C. (federální instituce pro duševně choré), se mě dr. Pound
zeptal, jestli jsem slyšel o Federálním rezervním systému. Odpověděl jsem, že
ne, bylo mi 25 let. Potom mi ukázal desetidolarovou bankovku s označením
"Federal Reserve Note" a požádal mě, zda bych byl ochoten udělat
nějaký výzkum v knihovně Kongresu o Federálním rezervním systému, který
vydal tuto bankovku. Pound nemohl jít do knihovny Kongresu, protože byl bez
soudu vězněm vlády Spojených států. Poté, co mu byl odepřen vysílací čas
v USA, dr. Pound vysílal z Itálie ve snaze přesvědčit lid Spojených
států, aby USA nevstupovaly do 2. světové války. Franklin D. Roosevelt osobně nařídil Poundovo uvěznění na žádost
tří jeho osobních asistentů: Harryho
Dextera Whitea, Lauchlina Currie a Algera Hisse, všichni tři byli následně identifikováni
jako lidé spojení s komunistickou špionáží.
Nezajímal jsem se o peníze
nebo o bankovnictví jako takové, protože jsem pracoval na nějakém ronmánu.
Pound mi nabídl plat deset dolarů týdně po dobu několika týdnů. Můj počáteční
výzkum odhalil důkaz o tom, že skupina mezinárodních bankéřů tajně plánovala
napsat Zákon o federální rezervě a snažila se Kongres přimět, aby tento zákon
přijal. Tato zjištění potvrzovala to, na co měl Pound dlouho podezření. Řekl:
„Musíš na tom pracovat jako na detektivním příběhu.“ Měl jsem štěstí, že jsem
svůj výzkum v Knihovně Kongresu prováděl pod vedením vynikajícího učence,
George Stimpsona, zakladatele Národního tiskového klubu (National Press Club),
o němž New York Times 28. září 1952 napsaly: „Milován washingtonskými novináři
jako ‘naše chodící knihovna Kongresu’, pan Stimpson byl vysoce ceněným
referenčním zdrojem v Kapitolu. Vládní úředníci, poslanci Kongresu a
žurnalisté za ním chodili pro informace o jakémkoli tématu.“
Prováděl jsem výzkum v Knihovně Kongresu čtyři hodiny každý den a odpoledne chodil do Nemocnice Svaté Alžběty. Pound a já jsme probírali poznámky z uplynulého dne. Potom jsem večeřel s Georgem Stimpsonem v univerzitní kavárně, zatímco on procházel můj materiál. Potom jsem se vracel do svého pokoje přepsat zkorigované poznámky na stroji. Stimpson a Pound mi dávali mnoho podnětů a vedli mě v oblasti, v níž jsem neměl žádné předchozí zkušenosti. Když Poundovy finanční zdroje vyschly, obrátil jsem se na Guggenheimovu nadaci, Huntington Hartfordovu nadaci a další nadace, abych mohl dokončit svůj výzkum o Federální rezervě. Přestože mé žádosti nadacím byly podepřeny třemi předními básníky Ameriky, Ezrou Poundem, E.E. Cummingsem a Elizabeth Bishopovou, všechny nadace odmítly sponzorovat tento výzkum. Sepsal jsem tedy svá dosavadní zjištění a v roce 1950 jsem začal usilovat o publikování tohoto rukopisu v New Yorku. Osmnáct nakladatelů mi rukopis bez komentáře vrátilo, ale devatenáctý, Devin Garrity, prezident Devin Adair Publishing Company, mi ve své kanceláři dal přátelskou radu. „Líbí se mi vaše kniha, ale nemůžeme ji vytisknout, „ řekl mi. „Nevytiskne vám ji ani nikdo jiný v New Yorku. Proč nechcete vydat svůj román? Myslím, že ten bychom vám rádi vydali. Zapomeňte na vydání knihy o Federální rezervě. Pochybuji, že může být vůbec někdy vytištěna.“
To byla po dvou letech
usilovné práce zdrcující zpráva. Oznámil jsem to Poundovi a společně jsme se
pokusili najít vydavalele v ostatních částech země. Po dvou letech
neplodného snažení byla roku 1952 kniha vydána v malém nákladu dvěma
Poundovými stoupenci, Johnem Kasperem a Davidem Hortonem, s použitím
jejich soukromých zdrojů, pod názvem Mullins on the Federal Reserve. V roce
1954 byla kniha vydána podruhé – s neautorizovanými změnami – v New
Jersey jako The Federal Reserve Conspiracy. V roce 1955 vydal knihu
Guido Roeder v němčině
v Oberammergau. Kniha byla zkonfiskována a celý náklad 10.000 výtisků byl
spálen vládnímy agenty, vedenými dr. Otto Johnem.
Spálení knihy bylo
potvrzeno 21. dubna 1961 Israelem Katzem,
soudcem bavorského nejvyššího soudu. Vláda Spojených států odmítla zasáhnout,
protože vysoký zmocněnec USA pro Německo, James B. Conant (prezident Harvard
University 1933 - 1953), schválil původní příkaz ke spálení knihy. Je to jediná
kniha, která byla od 2. světové války v německu spálena. V roce 1968
se v Kalifornii objevilo pirátské vydání této knihy. FBI a inspektoři
americké pošty odmítli jednat navzdory mým četným námitkám v průběhu
příštích deseti let. V roce 1980 se objevilo druhé německé vydání. Protože
vláda USA se již evidentně nevměšuje do vnitřních záležitostí Německa,
identická kniha, která byla v roce 1955 spálena, nyní bez překážek v Německu obíhá.
Spolupracoval jsem na
několika knihách s panem H.L.
Huntem a on mi navrhl, abych pokračoval ve svém na dlouhou dobu přerušném
výzkumu Federální rezervy a vydal úplnější verzi této knihy. Právě jsem
podepsal kontrakt na napsání autorizovaného životopisu Ezry Pounda a kniha o
Federální rezervě musela být odložena. Pan Hunt zemřel dříve než jsem se mohl
vrátit ke svému výzkumu a opět jsem musel čelit problému s financováním
výzkumu pro knihu.
Moje původní kniha sledovala a pojmenovala postavy ve stínu Spojených států, které plánovaly Zákon o federální rezervě. Nyní jsem objevil, že muži, které jsem odhalil v roce 1952 jako postavy ve stínu, pracující v zákulisí na Systému federální rezervy, byli sami stíny, americkými nastrčenými figurkami, pracujícími pro neznámé osoby, které vešly ve známost jako „londýnské spojení“. Objevil jsem, že - nehledě na náš úspěch ve válce za nezávislost proti Anglii v roce 1812 – jsme zůstali ekonomickou a finanční kolonií Velké Británie. Poprvé jsme zjistili původní akcionáře bank Federální rezervy a vystopovali jejich mateřské společnosti, které se nacházejí v Londýně.
Tento výzkum je doložen citacemi a dokumentací ze stovek novin, periodik, knih a tabulek ukazujících pokrevní, sňatkové a obchodní vztahy. Bylo prozkoumáno více než tisíc vydání New York Times na mikrofilmu nejen pro původní informaci, ale také pro potvrzení zpráv z jiných zdrojů.
Je pravdou spisovatelské
profese, že spisovatel píše stále tutéž knihu. Zdá se, že to platí i v mém
případě, protože nyní již pátou dekádu píšu o jednom tématu, o zákulisí systému
Federální rezervy. Tato kniha byla od počátku psána z podnětu a metodicky
vedena Ezrou Poundem. Čtyři z jeho chráněnců předtím dostali Nobelovu cenu
za literaturu, William Butler Yeats za své pozdější básně, James Joyce za
"Ulysses", Ernest Hemingway za "The Sun Also Rises" a T.S.
Elliot za "The Waste Land". Pound hrál hlavní roli v inspiraci a
úpravě těchto prací – což nás vedlo k domněnce, že tato práce, také
inspirovaná Poundem, představuje pokračující literární tradici.
Přestože se zpočátku
očekávalo, že tato kniha bude komplikovaná práce o ekonomických a monetárních
technikách, brzy se vyvinula v příběh s takovým univerzálním a
dramatickým účinkem, protože Ezra Pound mě nabádal, abych ji napsal jako
detektivní příběh, žánr, který vynalezl můj krajan z Virginie, Edgar Allan
Poe. Věřím, že pokračující obíhání této knihy během uplynulých čtyřiceti let
očistilo nejen Ezru Pounda, zatracovaného pro jeho politická a monetární
tvrzení, ale že také je a bude účinnou zbraní
proti mocným konspirátorům, kteří ho bez soudu třináct a půl roku drželi
jako politického vězně v ústavu pro duševně nemocné a la KGB. Jeho první
rehabilitace přišla, když vládní agenti, kteří pracovali pro konspirátory,
odmítli dovolit mu svědčit na svoji obhajobu; druhá rehabilitace přišla, když
stejní agenti stáhli všechna proti němu vznesená obvinění a on mohl opustit St.
Elizabeth’s Hospital opět jako svobodný muž. Třetí a poslední rehabilitací je
tato práce, která dokumentuje každý aspekt jeho odhalení nemilosrdných
mezinárodních finančníků, jejichž obětí se Ezra Pound stal, odsouzený sloužit
jako Muž se železnou maskou, protože se odvážil varovat své krajany Američany
před zradou spáchanou na lidu Spojených států.
Ve svých přednáškách po
této zemi (USA) a při svých vystoupeních v mnoha rozhlasových a
televizních programech jsem hlásal, že Federální rezervní systém není
federální, že nemá rezervy a že to není vůbec žádný systém, ale spíše
zločinecký syndikát. Od listopadu 1910, kdy se konspirátoři setkali na Jekyll
Islandu v Georgii, do dnešní doby machinace bankéřů Federální rezervy byly
zahaleny tajemstvím. Dnes toto tajemství stojí americký lid tři sta miliard
dolarů ročně, sumu, která se vymyká představivosti a která je sama o sobě
nesplatitelná. Úředníci Federálního rezervního systému rutinně vydávají
rozklady pro veřejnost, podobné jako indický fakír píská na píšťalu před
omámenou kobrou, která kymácí svou hlavou před ním, ne proto, aby ji objasnil
situaci, ale aby jí zabránil v jeho napadení. Takový byl konejšivý dopis,
napsaný Donaldem J. Winnem, asistentem Rady guvernérů, v odpověď na dotaz
člena Kongresu, Normana D. Shumwaye
z 10. března 1983. Pan Winn tvrdí, že „Federální rezervní systém byl
založen přijetím zákona Kongresem v roce 1913 a není ‘soukromou
společností’.“ Na další stránce pan Winn pokračuje, „Základní jmění federálních
rezervních bank je zcela v držení komerčních bank, které jsou členy Federálního
rezervního systému.“ Neposkytl žádné vysvětlení, pokud se týče faktu, že vláda
nikdy nevlastnila ani jednu akcii v žádné z bank Federální rezervy,
nebo proč Federální rezervní systém není „soukromou společností“, když všechno
jeho jmění vlastní „soukromé společnosti“.
Americké dějiny ve
dvacátém století zaznamenaly úžasné úspěchy bankéřů Federální rezervy. Za prvé,
vypuknutí 1. světové války, které bylo možné díky penězům, poskytnutým
centrální bankou Spojených států. Za druhé, zemědělská krize v roce 1920.
Za třetí, Černý pátek na Wall Streetu v říjnu 1929 a následující Velká
hospodářská krize. Za čtvrté, 2. světová válka. Za páté, přeměna jmění
Spojených států a jeho občanů ze skutečného majetku na papírový majetek
v roce 1945, transformující vítěznou Ameriku a přední světovou velmoc na
nejvíce zadlužený národ na světě v roce 1990. Dnes tento národ leží
v ekonomických ruinách, zdevastovaný a zbídačený, téměř ve stejně hrozném
postavení, v jakém se nacházelo Německo a Japonsko v roce 1945. Budou
Američané jednat, aby obnovili svůj národ, jako to udělaly Německo a Japonsko,
když byly ve stejných podmínkách jako my nyní – nebo budeme nadále zotročeni
babylonským systémem dlužních peněz, který byl nastolen Zákonem o federální
rezervě v roce 1913, aby byla završena naše úplná zkáza? To je jediná
otázka, na niž musíme odpovědět, a mnoho času na tuto odpověď nemáme.
Z důvodu hloubky a důležitosti informací, které jsem objevil v Knihovně Kongresu pod dozorem Ezry Pounda, se tato práce stala oblíbeným lovištěm pro mnoho rádobyhistoriků, kteří nebyli schopni tento materiál prozkoumat sami. Během posledních čtyř desetiletí jsem si zvykl, že jsem tento materiál nacházel v mnoha dalších knihách, který byl připisován těmto spisovatelům a moje jméno nebylo nikdy zmíněno. Aby k urážce přidali potupu, nevykrádali pouze můj materiál, ale v jedné tlusté a hloupé knize s názvem "Secrets of the Temple--the Federal Reserve" si přisvojili dokonce titul mé knihy. Tato silně propagovaná kniha dostávala přívlastky od „neuvěřitelná“ po „legrační“. Časopis Forbes radil čtenářům, aby si přečetli jejich recenze, protože tím ušetří peníze, a podotýkal, že „čtenář neodhalí žádné tajemnství“ a že „Toto je jedna z těch knih, jejichž pověst zdaleka předčí jejich obsah.“ To nebyla náhoda, protože tento pravdu zastírající škvár bankéřů Federální rezervy byl vydán jedním z nejznámějších neknižních vydavatelů na světě.
Po mém počátečním šoku při
objevu, že nejvlivnější literární osobnost dvacátého století, Ezra Pound, byl
uvězněn v „pekelné díře“ ve Washingtonu, jsem okamžitě písemně požádal o pomoc
jednoho finančníka z Wall Streetu, v jehož rezidenci jsem často býval
hostem. Připomněl jsem mu, že jako patron umění by neměl dovolit, aby Pound
zůstal v takovém nelidském zajetí. Jeho odpověď mě šokovala ještě více.
Odpověděl mi, že „Váš přítel může klidně zůstat tam, kde je.“ Bylo to o několik
let dříve než jsem byl schopen pochopit, že pro tohoto investičního bankéře a
jeho kolegy Ezra Pound byl a vždy bude „nepřítel“.
Eustace Mullins
Jackson Hole, Wyoming
1991
Úvod
Je zde jednoduchý fakt
velké zrady. Wilson a House věděli, že dělají něco závažného. Člověk nemůže
proniknout do lidských motivů a tato dvojice pravděpodobně věřila v to, co
dělala. To, v co nevěřili, byla vláda zástupců lidu. Věřili ve vládu
nekontrolovatelné oligarchie, jejíž činy budou zřejmé za tak dlouhou dobu, že
voliči nikdy nebudou budou schopni podniknout cokoli účinného k nápravě
zpustošení.
EZRA POUND (St.
Elizabeth’s Hospital, 4 Washington, D.C. 1950)
(POZNÁMKA AUTORA: Dr.
Pound napsal tento úvod pro první verzi této knihy, vydanou Kasperem a
Hortonem, New York, 1952. Protože byl držen jako politický vězeň bez soudu
federální vládou, nemohl si dovolit, aby se jeho jméno objevilo v knize
z důvodu dalších represí vůči němu. Ani nemohl dovolit, aby mu kniha byla
věnována, přestože kniha byla napsána z jeho poveření. Autor je potěšen,
že může napravit tato nezbytná opomenutí, třicet tři let po těchto událostech.)
JEFFERSONŮV NÁZOR
NA ÚSTAVNOST BANKY
15. února 1791
(The Writings of Thomas Jefferson, ed. by H. E. Bergh, Vol. III, p. 145 ff.)
Návrh zákona na zřízení národní banky v roce 1791, mimo jiných věcí, řeší:
1. Vytvoření z účastníků korporace.
2. Umožnit jim při
korporačních aktivitách dostávat přidělenu půdu; to je dosud nezákonné.
3. Umožnit, aby účastníci,
kteří jsou cizinci, mohli vlastnit půdu;
to je dosud nezákonné.
4. V případě smrti
vlastníka půdy umožnit, aby tuto půdu bylo možné převést na potomky.
5. Znemožnit, aby půda mohla
propadnout ve prospěch státu, to je dosud proti zákonu o propadnutí majetku.
6. Převádět movitý majetek na
potomky, to je dosud proti zákonu o distribuci.
7. Dát jim výhradní právo na
bankovnictví pod národní autoritou, což bylo dosud proti zákonu o monopolu.
8. Převést na ně pravomoc
vytvářet zákony, nadřazené zákonům států, protože musí být konstruovány tak,
aby chránily instituci před kontrolou státní legislativou.
Za základ naší Ústavy považuji to, aby veškerá moc, která Ústavou není delegovaná Spojeným státům, ani není státům zakázána, byla rezervována pro tyto státy nebo pro lid (12. dodatek). Učinit jediný krok za hranice vymezené kolem pravomocí Kongresu znamená, nabýt nedozírného pole moci, která se vymyká všem omezením.
Zřízení banky a pravomoce jí propůjčené tímto návrhem zákona nejsou, podle mého názoru, v souladu s Ústavou Spolených států.