kniha. Tanec mezi paragrafy

Autor: Jaroslav Janeček, Jaroslav Smílek

Je velmi zvláštní, že za dvacet let od oné podivné listopadové revoluce u nás dosud nevyšla ani jedna kniha, kde by některý přední advokát vzpomínal na svoje případy a umožnil tak běžným lidem nahlédnout pod pokličku soudních procesů o nichž většinou víme jen tolik, co se novináři dozvědí při veřejném vynesení rozsudku. Co všechno se odehrává předtím? Jaké jsou skutečné vztahy mezi policejními vyšetřovateli, advotáky a soudci? Existují nějaké tlaky od bohatých a vlivných kruhů v pozadí? Jakou roli hrají osobní zájmy politiků, obchodníků a tajemných lobistů? To jsou otázky vpravdě bolavé a ožehavé jako rána elektrickým obuškem. I z tohoto pohledu je však právě doktor Janeček mimořádným inspiračním zdrojem...

http://www.neoluxor.cz/knihy/popularne-naucna/memoary/tanec-mezi-paragrafy-d3t143163

http://knihy.vltava.cz/Naucna/Memoary/Tanec-mezi-paragrafy/produkt=860269271/kategorie=16757/

kapitola VII.

Šachy kolem Kajínka

Nedávno jsem v tisku četl, že podle jednoho aktuálního průzkumu veřejného mínění je pro mladé Čechy ve věku kolem dvaceti let nejznámější českou celebritou doživotní vězeň Jiří Kajínek, jenž v této „soutěži“ porazil na hlavu Jaromíra Jágra, Karla Gotta, i oba naše prezidentské Václavy, tedy Klause a Havla.

Asi nejenom já, ale i každý další člověk se při podobné zprávě musí nutně zamyslet, proč právě chlapík, který si odpykává nejpřísnější možný trest za dvojnásobnou nájemnou vraždu, je takovým idolem. Proč se právě on stal novodobým Jánošíkem či Robinem Hoodem, proč má ohromný fanklub a tisíce oddaných ctitelek, co by za něj ruku do ohně vložily, jen aby ho dostaly ven z jeho zamřížované cely?

Inu, snad na některé tyto otázky trochu odpoví i moje vzpomínky na řadu osobních setkání s Jiřím Kajínkem, zrovna tak jako usilovné pátrání po všem, co souvisí s jeho zašmodrchanou kauzou, ačkoliv si nejsem zdaleka jistý, zda jakákoliv další otázka nevyvolá jen další a další otazníky…

K případu nejznámějšího českého vězně jsem se přitom dostal úplnou náhodou, či lépe řečeno, ten případ si vyhlédl mě, a nikoliv já jeho. A to ještě navíc takovou oklikou, že si opět chtě nechtě musím připomenout mudrlantství o velkém žertéři tam nahoře.

Přes mého advokátního koncipienta, jenž byl mimo jiné členem Helsinského mírového výboru, se na mě v roce 2001 obrátila doktorka Chalupová, vedoucí právního odboru Kanceláře prezidenta republiky, a požádala mě, jestli bych byl ochoten hájit u soudu Marii Černou, která byla obviněna z napomáhání při útěku Jiřího Kajínka z proslulé věznice Mírov, respektive z jeho ukrývání po dobu měsíčního útěku, než byl začátkem prosince roku 2000 v jejím pražském bytě policejním komandem zadržen.

Případ se mi jevil jako velmi zajímavý, a koneckonců právě fakt, že jsem dlouhá léta působil coby kriminalista, hrál v rozhodnutí prezidentské kanceláře, kam se Černá se svou prosbou o pomoc obrátila, zřejmě podstatnou roli. Ono přeci jenom je mnohem jistější zadat práci bývalému zkušenému poldovi, který do detailu zná policejní postupy a fígle, než advokátovi bez podobné praxe.

Už při první návštěvě Marie Černé v jejím bytě na sídlišti Stodůlky jsem si okamžitě všimnul, že před panelákem stojí krajně podezřelá maringotka, a tak jsem se jí také hned zeptal, zda k ní občas nechodí nějací řemeslníci či montéři, které si přímo ona sama neobjednala.

„Jo, zrovna včera tu byli dva chlapi, že prej musejí v koupelně změřit tlak v potrubí,“ pokývala na souhlas hlavou Černá, a tím mi jen definitivně potvrdila, jak je systematicky v hledáčku šmírujících policajtů i po dopadení Kajínka.

Později jsem jednoznačně zjistil, že Kajínek byl po několik týdnů monitorován i v době svého ukrývání u Marie Černé, a o to absurdnější se každému člověku se zdravým rozumem musela jevit snaha policie a soudu poslat moji klientku za mříže, když přeci poldové mohli Kajínka kdykoliv zatknout, neboť si chodil pravidelně po dobu svého ukrývání zaběhat, aby mu neochabla fyzická kondice.

Při samotném přepadu bytu, kdy konečně Kajínka lapli, se ostatně mohlo odehrát podstatně větší drama, protože zakuklenci z přepadového komanda se spouštěli do bytu ze střechy paneláku, a jejich lano se pokusila přeřezat nožem jedna žena o pár pater výš nad bytem Černé, jelikož si myslela, že jde o nějaké drzé lupiče.

Nicméně lano vydrželo, a následovalo prokopnutí okna v bytě Marie Černé, kam zakuklenci mrskli speciální granáty hlukové, oslepující a slzné. Přesto podle mých pozdějších zjištění měl Kajínek dost času na to, aby si připravil svůj bytelný arzenál střelných zbraní, a pokusil se bránit, a přesně na to podle mého názoru čekala i policie.

Zastřelit Kajínka při pokusu o ozbrojený odpor by totiž znamenalo i definitivní konec jeho mediálně donekonečna probírané kauzy, a nikdo by už nemohl znovu a znovu protestovat proti jeho odsouzení a doživotnímu trestu za dvojnásobnou vraždu v plzeňské zatáčce před věznicí Bory v květnu 1993.

Jiří Kajínek se však při zatčení v pražském bytě nebránil ani trochu, čímž vzal policii vítr z plachet, a tak ho pěkně ve slipech jen spoutali a nechali kamerám, aby pak ženské u televizních obrazovek mohly toužebně vzdychat nad jeho ukázkově vypracovaným a svalnatým tělem.

V bytě Marie Černé ovšem nadělalo přepadové komando takový brajgl, že celý byt připomínal spíš kůlničku na dříví, než obydlí pro normální lidi, a ke všem dalším problémům tak Černé ještě přibyl tvrdý nátlak od pojišťovny Allianz, že škodu v pojištěném bytě zaplatí jen tehdy, když bude Marie Černá buď soudem osvobozena, nebo dostane milost od prezidenta Havla.

Samotný proces s Černou pak probíhal ve věznici Pankrác, a to z toho důvodu, že jsem trval na přítomnosti Jiřího Kajínka v soudní síni, a policie si netroufla hlídat ho v běžné civilní soudní budově někde na Ovocném trhu či ve Spálené ulici. A to jsem se ještě musel pohádat s předsedou senátu, který se ošíval jako čert nad mým požadavkem.

„Víte pane doktore, kolik to bude stát peněz, převážet Kajínka z Valdic sem na Pankrác?“ otázal se mě tenkrát.

„Ale to mě vůbec nezajímá, já tady mám klientku, obviněnou z jeho ukrývání, tak ho tu chci mít a basta fidli,“ odsekl jsem mu nakvašeně, a tak nakonec skutečně Kajínka z valdické věznice do té pankrácké eskortovali.

Jen jednoho člověka jsem ve svém životě viděl ještě spoutanějšího a lépe střeženého, než byl tehdy Kajínek, a k tomu se v některé z dalších kapitol této knihy rovněž dostanu, protože šlo o samotného šéfa mocné ukrajinské mafie.

Nicméně abych se vrátil k muži, kterého si tak oblíbili mladí študáci i nadržené paničky. Do soudní síně ho přivleklo šest policajtů, z nichž jeden mu neustále mířil brokovnicí na hlavu, a nohy i ruce mu zdobil dvojitý medvěd, tedy těsná pouta spojená řetězem s hlavním opaskem uprostřed těla.

Už jenom pohled na takového pořízka musel nutně u každého normálně uvažujícího člověka vyvolat dojem, že postavit se mu a v něčem mu odporovat, když se zbraní v ruce někoho přepadne, je holá volovina a zahrávání si s vlastním životem.

Přesto se předseda soudu tvářil, jako by nebylo nic jednoduššího a lehčího, než si s Jiřím Kajínkem poradit, když s odjištěným kvérem zadrnčel na zvonek u bytu Černé.

„Poslyšte, pane předsedo, a co tedy podle Vás měla Marie Černá konkrétně dělat, když se u ní Kajínek v noci nečekaně objevil?“ zakroutil jsem hlavou nad jeho povýšenou a zblblou suverenitou.

„No, mohla přeci okamžitě zavolat telefonem policii na číslo 158, a prokázat tím svou občanskou statečnost!“ vyštěkl jako podrážděný hafan, a tím mi jenom přihrál na parádní smeč.

„A Vy byste pane předsedo prokázal občanskou statečnost, kdyby k Vám v jedenáct hodin v noci vrazil ramenatý chlap s pistolí, a ohrožoval nejenom Vás, ale i Vaše malé dítě, jako tomu bylo v případě mé klientky?“

No, přál bych vám vidět, jak tenkrát předseda soudu zrudl a natekl v ksichtě, jakmile jsem pronesl tato výsměšná slova na jeho adresu.

„To je neslýchaná urážka soudu!!!“ bouchal kladívkem do stolu o stošest, a hned mi napařil důrazné upozornění, abych ztratil chuť v podobném tónu pokračovat.

Já jsem ještě zkusil vyzpovídat Kajínka, když už jsem si ho k soudu vyžádal, a tady jsem musel  sakra lišácky volit všechny otázky, abych náhodou neublížil buď jemu, nebo Černé.

„Pane Kajínku, měla paní Černá nějakou šanci, aby Vás do bytu buď nepustila, a nebo Vás z něj vypudila?“ přeptal jsem se opatrně.

„Ne, to neměla žádnou šanci,“ zazněla okamžitá odpověď…

Na obhajobu mé klientky jsem zkusil ještě jednu věc, a sice nález psychologů po jejím podrobném vyšetření, kde konstatovali, že trpí takzvaným stockholmským syndromem. Tento zajímavý jev se vyznačuje naprostou duševní závislostí oběti na svém trýzniteli nebo vězniteli, a je vždycky polehčující okolností, podobně jako nepříčetnost.

Ovšem ani tato skutečnost na soud moc nezabrala, a Marie Černá byla odsouzena k podmíněnému trestu, i když podle mého názoru šlo spíše o tlak z jiných míst, než o vlastní rozhodnutí pankráckého senátu.

Já se však nevzdávám nikdy, to už mám v sobě vypěstováno od mého boje s rakovinou, a proto jsem nové světlo v tunelu pro Marii Černou spatřil právě u samotného Kajínka, respektive u jeho hlavního případu, v němž dostal nejtěžší trest doživotí.

Řekl jsem si totiž – podívej se, Jardo, kdybys dokázal, že je Kajínek nevinný, tak by automaticky padlo i obvinění Černé, která ho u sebe měla jeden měsíc doma.

Od mého rozhodnutí nebylo daleko k činu, Kajínkovi jsem poslal dopis, v němž jsem ho požádal, zda bych ho mohl v jeho kauze zastupovat, a Kajínek souhlasil, takže už nic dalšího nestálo v cestě.

Tedy, v cestě toho vlastně stálo více než dost, pakliže s trochou černého humoru podotknu, jak těžké je se dostat do valdické věznice i jako host, natož potom z této pevnosti uniknout v roli prchajícího.

Doživotně odsouzení jsou zde internováni v jakémsi samostatném vnitřním bloku, který tvoří svým způsobem jeden kriminál, a tento blok je pak vlastně jakoby vsazen do velkého prostranství, určeného pro všechny zbývající vězně, odsouzené také většinou na mnoho let, leč nikoliv na doživotí.

Ocitnout se v jedné místnosti s Kajínkem, a moci mu například podat ruku k přátelskému pozdravu, to je rovněž nemožné, jelikož mezi ním a hosty trčí velká plexisklová stěna, ozdobená dírami, aby bylo při rozhovoru vůbec něco slyšet.

I přesto má zvídavý člověk dost příležitostí k pozorování duševního stavu vězně, chodícího spát den co den s představou, jak už nikdy nepozná nic jiného, než jen vězeňské zdi, ale myslím, že v srdci Jiřího Kajínka doutná pořád alespoň maličká naděje, a ta ho také drží nad vodou.

Z jeho očí při každé z mých pěti návštěv ve Valdicích létaly drobné jiskry rošťáckého kluka, který svůj zarputilý souboj o vlastní pravdu nevzdává, a nikdy jsem neměl pocit, že by si vyloženě zoufal nad svým trudným osudem. Nikdy se také nebál i nepříjemných a těžkých otázek na tělo, a o jeho vnitřní víře, že se vše nakonec v dobré obrátí, svědčí rovněž ten fakt, kam mířily jeho kroky po slavném útěku z mírovské věznice. Tehdy si to nešněroval do Německa, kam už v jednom ze svých dřívějších útěků zmizel, ale zůstal v Praze, přestože nad ním každý den visel Damoklův meč.

Jiří Kajínek je navíc  nade vší pochybnost velmi inteligentní tvor, a na tuto svou duševní sílu je neméně hrdý a pyšný, než na sílu fyzickou, čišící z něho každým coulem. Když jsme se spolu bavili o jeho útěku z Mírova, tak mi se zjevným pobavením prozradil, jak se dostával ven, a jak naivní byli bachaři, co jeho čin hodnotili.

„Nejsem žádnej pitomec, doktore,“ šklebil se na mě a šibalsky u toho mrkal. „Dozorci si mysleli, že jsem hodil kotvu ven z okna jen tak nazdařbůh, a doufal, že se zachytí o nějaký zábradlí nebo železnou tyč. No, to bych taky moh čekat roky, že jo?  Já jsem přitom vzal trochu těsta, z něho vymodeloval kuličku, do ní zapíchal špendlíky, tu kouli potom protáhnul tenkým rybářským vlascem, a když jsem vlasec vyhodil z okna na zábradlí, tak až po něm jsem spustil kotvu, abych měl jistotu, že zapadne přesně tam, kam budu chtít.“

Už tento Kajínkův způsob rafinovaného myšlení a dokonalé přípravy na trestné činy je úplně v rozporu s tím, co se stalo v květnu roku 1993 před plzeňskou věznicí Bory, kde pokud by skutečně vraždil pouhopouhý jeden člověk, tak by to musel být asi marťan nebo dokonalý artista, zralý na pět olympijských medailí zároveň.

Kajínek navíc neměl žádnou finanční motivaci k provedení této údajně nájemné vraždy, poněvadž v době těsně předtím vykrádal luxusní vily, a z prodeje takto získaného zboží mu šly miliony, takže by asi z hodně velké výšky prděl na pro něho relativně ušmudlaných sto tisíc, které měl shrábnout za likvidaci plzeňského mafiána Štefana Jandy.

Je ostatně pozoruhodné, že všechny spisy, které se týkaly zmíněných Kajínkových vloupaček, nadobro zmizely, a když jsem byl tenkrát za ministrem spravedlnosti Čermákem, kterého jsem znal předtím jako kolegu z Advokátní komory, tak ten mi sice slíbil, že nechá provést rekonstrukci těchto spisů, ovšem jeho slibem to také celé skončilo, a nedělo se už pak vůbec nic.

U Kajínka se potom po jeho zatčení na počátku roku 1994, tedy asi půl roku po onom plzeňském masakru, našlo mnoho špičkových zbraní včetně izraelských samopalů značky UZI, a tak je tu další podivnost, či spíše vymaštěnou, a sice obvinění, že k vraždám použil dvě pistole, navíc nijak moderní. Proč by si je proboha na akci bral, když mohl Jandu a jeho dvě gorily zlikvidovat jednou dávkou ze samopalu, jenž je schopen probít i tenký pancíř, natož potom plechovou karoserii obyčejné mazdy?

Velmi zvláštní a prachpodivné je rovněž to, že se nikdy neprováděla policejní rekonstrukce činu, a přestože o ni žádali všichni Kajínkovi advokáti přede mnou, tak policie, soudy a státní zástupci s klidem Angličana prohlašovali, že něco podobného je v tomto případu zcela zbytečné.

Já jsem se nakonec namíchnul, a rekonstrukci provedl na vlastní triko. Dokonce jí natáčela televize, dokument se jmenoval „Jiří Kajínek – mírovský mág“, ale v televizi se neobjevil, a i když vyšel o něco později na videokazetě, tak tu dneska už v žádné videopůjčovně také neseženete ani za boha.

Při samotné rekonstrukci se potom objevilo tolik neznámých a protichůdných faktů, že by to v normálním právním státě muselo vyvolat minimálně nové přezkoumání celé kauzy, a asi by i padaly hlavy.

Jenom si vezměte, jak se policie k vyšetřování postavila těsně po vražedném večeru onoho posledního května roku devadesát tři. Podle jednoho z pěti uváděných svědků měl vrah na ruce, kterou otevíral dveře Jandova vozu, masívní prsten. To podle každého logicky uvažujícího člověka znamená, že na té ruce neměl žádné rukavice, a tak by i naprostý laik, natož potom zkušený kriminalista, okamžitě při vyšetřování na místě sejmul otisky prstů z kliky dveří.

Ale plzenští poldové? Kdepak, nějaké otisky pachatele, to jim je přeci k ničemu, takže se na to z hodně velké výšky jednoduše vybodli. Když toto zjistil druhý Kajínkův advokát, doktor Zejda, tak se namíchnul do té míry, že kliku od dveří prostříleného vozu zabalil do kusu hadru, poslal poštou na adresu prezidentské kanceláře, aby tam viděli, jak skvěle plzeňská policie pracuje.

Já jsem navíc při podrobné rekonstrukci zjistil to, co už také bylo spíše veřejným tajemstvím, a sice že vrah nemohl být v žádném případě pouze jeden, pokud nebudeme uvažovat o onom marťanovi či šampionu ve střelbě a gymnastice zároveň, jak jsem si tu před malou chvilkou dělal černou legraci.

Jen považte, že střílíte v jednom okamžiku z několika stran současně, a k tomu ještě v pohodě stačíte vyměnit zásobníky u dvou pistolí, každé držené samostatně v jedné ruce. Úplnou perlou zázračného střelce ala byla rána vystřelená na Vojtěcha Pokoše, jediného z trojice, který krvavé řádění přežil. Vskutku geniální střelec, provádějící jinak akrobatické kousky, aby zlikvidoval osádku bílé mazdy, se totiž nedokázal z deseti centimetrů trefit do hlavy či hrudníku Vojtěcha Pokoše, a napálil mu střelu jen do zadku!

Je naprosto jasné, proč se tak stalo. Jednak ho chtěl pachatel, či lépe řečeno pachatelé varovat, aby držel hubu, neboť příští kulka by mohla jít do jeho hlavy, a hlavně potřebovali živého svědka, jenž by potvrdil přesně tu verzi, která jim bude hrát do not.

O Vojtěcha Pokoše totiž v žádném případě nešlo, stejně jako o jeho neméně povedeného bratříčka, který střelbu společně s Jandou nepřežil. Jak Vojtěch Pokoš, tak i jeho bratr Julian patřili jen k lidem na hrubou práci v podsvětí, a tak hlavní figurou k odstřelu byl Štefan Janda, zabývající se kromě kšeftů s drogami, vydírání a loupeží i kamionovou přepravou do Německa, kdy na českoněmecké hranici docházelo k mnoha celním únikům, samozřejmě dobře organizovaným.

A protože se celý případ nakonec provalil a nastalo velké vyšetřování, bylo potřeba se zbavit důležitých svědků a kumpánů, kteří věděli sakra zajímavé věcičky, a jistě by v případě svého ohrožení neváhali ani vteřinu pro záchranu vlastní své kůže otevřít pusu jak stavidlo na hrázi rybníka…

Plzeňská policie, velmi to svérázné rameno spravedlnosti, což jsem už vylíčil v předešlé kapitole, se chystala Jandu zatknout, ale protože byl v pátek, a jak praví památný výrok tehdejšího šéfa plzeňské policie Kadeřábka  –  „ v pátek se nezatýká, páč to je vlastně taková malá sobota,“ nechala to na pondělí. Leč v pondělí už Janda ležel v márnici, kam ho havrani převezli nedělního večera po divokém masakru, a že by zrovna Kadeřábkovi podřízení ronili pro Štefana Jandu slzy, to se nedá říct ani náhodou.

Dodnes poněkud záhadnou figurou celého případu je plzeňský podnikatel Vlasák, obchodní rival Jandy v několika zdánlivě nevinných kšeftících, a byl to právě Vlasák, který se před soud dostal jako hlavní objednavatel vraždy Jandy.

Když jsem podrobně studoval Kajínkův spis, zaujala mě v něm i pasáž, kde se popisuje, jak další obžalovaní v případu, Ďurči a Hegeduš, poslali Vlasákovi dopis, ve kterém mu sdělují, že k vykonání vraždy najali Kajínka za sto tisíc korun českých. A podle spisu měl tento dopis nakonec při vyšetřování skončit na stole policejního šéfa Kadeřábka.

Jenomže ať jsem hledal jak jsem hledal, dopis nikde, a snad stokrát jsem se marně pídil po jeho další cestě od Kadeřábka, leč s nulovým výsledkem.

Aby těch záhadných zmizení dokumentů nebylo v Kajínkově případu málo, pátral jsem i v rámci starší Kajínkovy trestné činnosti po takzvaném pastýřském listu, tedy po oficiálním dopisu českého ministerstva spravedlnosti německým kolegům v době, kdy Kajínek spolu s jedním svým kumpánem při běžné policejní kontrole odzbrojili hlídku, ukradli jim zbraně i služební auto, a Kajínek pak zmizel do sousedního Německa.

Naše česká strana měla mimořádný zájem na Kajínkově návratu, a tak jakmile policajti zjistili, kde přesně se nachází, rozhodli se udělat všechno pro to, aby ho dostali zpátky k nám do republiky.

Potíž však nastala v okamžiku, kdy německá strana trvala na svých zákonech, podle nichž se do ciziny vydávají jen lidé, podezřelí z vraždy, loupeže či terorismu, a ani na jeden tento typ kriminální činnosti uprchlý Kajínek nepasoval.

Co tedy s tím? Vykašlat se na něj, a nechat ho v Německu pobíhat po svobodě? Nenene, někdy jsou zkrátka kluci policajtský snaživí, a tudíž nějaký chytrák rozhodl, že bude Kajínkův případ zfalšován, a jednoduše ho naoko obvinili z teroristického útoku, ačkoliv šlo ve skutečnosti jen o útok na veřejného činitele.

Němci na vhozenou udičku zabrali jako hladová štika, Kajínek byl eskortován zpátky do Čech, a já, protože jsem si chtěl ověřit poměrně důležité údaje z této podivné kauzy, jsem prohrabal archívy jak u nás, tak i v Německu, ale s úplně stejným výsledkem, jako když jsem pátral po lístečku, který měl ležet v Kadeřábkově trezoru, a na němž měl být jasný důkaz o objednávce vraždy podnikatelem Vlasákem.

Za celý profesní život kriminalisty a advokáta jsem se setkal s širokou plejádou různých lidí, obviněných z přípravy fyzické likvidace svých nepřátel, a v každém takovém případu dostali vyšší trest, než samotní aktéři vražd, tedy najatí zabijáci, co podobný zločin provedli.

A hle, tu máš čerte kropáč, tajemný obchodník Vlasák, který podle obžaloby zosnoval masakr v plzeňských serpentinách, na rozdíl od doživotně odsouzeného Kajínka z případu vyjel jako neviňátko, a to jenom proto, že svoji vůdčí roli v dvojnásobné vraždě u soudu kategoricky odmítl.

Kajínek dělá dlouhá léta přesně to samé, ale zatím stále hnije za mřížemi v nejpřísněji střežené cele nejpřísněji střežené české věznice. Nu, co tady asi nehraje?

Podle mnoha dochovaných svědectví byl Antonín Vlasák delší dobu vydírán právě později zavražděným Jandou, a ze začátku měl Janda jednoznačně navrch. Jeho drsní snědí hoši Julián a Vojtěch Pokošovi pravidelně Vlasákovi s jízlivým šklebem dopodrobna líčili, jak budou jeho manželce párat břicho a vytahovat z ní střeva, ovšem to až poté, co ji s velkou chutí znásilní. Hráli si před ním s pistolí, a jen tak mezi řečí se zmínili, že s ní prostřelí jeho synům kolena i břicha, a naservírovali Vlasákovi i další lahůdky podobného ražení.

Vlasák tehdy vše oznámil na policii, ale jediným výsledkem bylo, že mu zatelefonoval Janda, dopodrobna mu ocitoval jeho stížnost, aby Vlasák jasně věděl, že Janda má svoje lidi všude, a tak se Vlasák začal raději s celou svou rodinou skrývat.

Dle slušných znalců poměrů v plzeňské policii se situace změnila v momentě, kdy Vlasák přes jednoho právníka získal užší kontakt na velitele plzeňské zásahové jednotky Kreuzera. Ten s ním sepsal protokol, přichystal akci na zatčení Jandy i Pokošů, ale jak jsem tu už zmínil, akce byla na popud plzeňského policejního bosse Kadeřábka přeložena z pátku na pondělí, ačkoliv zásahová jednotka měla pohotovost dvacet čtyři hodin denně.

O chystaném pondělním zásahu se však dozvěděl i Janda, který měl svého člověka na policii v majoru Kronďákovi, a je zajímavé, že ještě v pátek odpoledne Janda volal Vlasákovi, aby mu opět výsměšně dal najevo, že o chystané přepadovce ví, a včas se podle toho zařídí.

Vlasák prý celý zděšený opět ujel s rodinou mimo Plzeň, aby se Jandovi a Pokošům bezpečně vyhnul, leč jak víme, v neděli se problém „vyřešil“ krvavým zúčtováním.

Už asi navždy zůstane tajemstvím, proč jeli Janda a Pokošové na nedělní obchodní schůzku neozbrojeni, a kdo byl tím záhadným obchodním partnerem, který si je na schůzku v krajně neobvyklý čas objednal. Janda údajně Pokošům nařídil, aby nechali bouchačky doma, protože by schůzka mohla být provokací, přichystanou na ně s cílem jim zabavit načerno držené zbraně, a také údajně bratry povzbuzoval, aby se ničeho nebáli, že má na místě schůzky svého policajta, majora Kronďáka.

Leč podle jistého svědka, jenž později vystoupil u soudu, si právě Vojtěch Pokoš, jediný přeživší, v soukromém rozhovoru stěžoval na Kronďáka, a označil ho za jednoho ze dvou policejních vrahů.

Toto svědectví však nebylo plzeňským soudem uznáno jako dostatečně hodnověrné, a zdechlo tedy v koši, stejně jako řada dalších velmi zneklidňujících faktů, a tak je také jasné, že nejenom policie má v tomto případu hodně zatemněnou třináctou komnatu…

Nu, moje vlastní role v rozplétání krvavého klubka okolo Jiřího Kajínka potom skončila tím, že jeho kauzu převzala advokátská dvojice Kubíček a Slámová, a popravdě řečeno, docela jsem si oddechl. Nijak neskrývám přesvědčení, že už se bohužel s případem nijak zásadně nepohne, a to pro totální nezájem nebo i aktivní bojkot ze strany mocných, jimž by se eventuální prokázání neviny Jiřího Kajínka nehodilo ani trochu do krámu. Právě proto, že je Kajínek tak mimořádně oblíbený u široké veřejnosti, znamenal by případný zvrat v jeho kauze totální otřes a nedůvěru v naší policii a justici, a to je zase nejhorší noční můra pro ty mocné vůdce, co se chtějí vydávat za nejlepší syny národa…

Mimochodem, mám jednoho kamaráda, který je zajímavý ze dvou důvodů. Jednak je jako numerolog amatér posedlý číslicí 2, a potom stále až fanaticky věří, že se Kajínek dostane zpět z věznice na základě úplného zrušení rozsudku. Dokonce mě každou chvíli nutí k uzavření sázky, podle níž do roku 2022 bude nejslavnější valdický vězeň na svobodě, a chce se vsadit přesně o 222 000 korun. To je ale nabídka, co?