kniha. Tanec mezi paragrafy

Autor: Jaroslav Janeček, Jaroslav Smílek

Je velmi zvláštní, že za dvacet let od oné podivné listopadové revoluce u nás dosud nevyšla ani jedna kniha, kde by některý přední advokát vzpomínal na svoje případy a umožnil tak běžným lidem nahlédnout pod pokličku soudních procesů o nichž většinou víme jen tolik, co se novináři dozvědí při veřejném vynesení rozsudku. Co všechno se odehrává předtím? Jaké jsou skutečné vztahy mezi policejními vyšetřovateli, advotáky a soudci? Existují nějaké tlaky od bohatých a vlivných kruhů v pozadí? Jakou roli hrají osobní zájmy politiků, obchodníků a tajemných lobistů? To jsou otázky vpravdě bolavé a ožehavé jako rána elektrickým obuškem. I z tohoto pohledu je však právě doktor Janeček mimořádným inspiračním zdrojem...

http://www.neoluxor.cz/knihy/popularne-naucna/memoary/tanec-mezi-paragrafy-d3t143163

http://knihy.vltava.cz/Naucna/Memoary/Tanec-mezi-paragrafy/produkt=860269271/kategorie=16757/

kapitola VI.

V aréně mazaných lišáků

Je vskutku zajímavé, jak si mnoho lidí s převelikou chutí maluje narůžovo svoje představy o práci těch druhých.  Fotbalista si jenom párkrát čutne do balonu, a už za to bere královské peníze, zpěvačka občas otevře pusu, a prašule se jí také jenom hrnou, a samozřejmě že i advokát je předmětem závisti nejednoho koumáka, přesvědčeného, jak pohodový je život chlapa, vyfiknutého v elegantním obleku, jehož kapsy jsou k prasknutí napěchované štosy těch nejcennějších bankovek.

Přitom každá práce má svoje plusy i mínusy, a kdo chce brát skutečně velké peníze, ten zase musí na oplátku věnovat své rachotě doslova oceány potu, aby se postupně vyšvihnul mezi profesní elitu, zrovna tak jako musí překonat stovky a tisíce problémů, od těch maličkých a malicherných až po kolosálně tíživé.

S lehkým úsměvem si vlastně vzpomínám, že problémy kolem advokacie jsem musel řešit ještě dávno předtím, než jsem se pro tuto práci rozhodl, a zavinil to drobný žert advokáta Bačkovského, jenž patřil v éře osmdesátých let ke špičkám v tomto oboru.

Já jsem tehdy pracoval jako kriminalista ve Federální kriminální ústředně, s Bočkovským jsme se letmo znali kvůli tomu, že on se jako advokát specializoval na trestní věci, a tak jsme si tu a tam vyměnili svoje zkušenosti a postřehy, přičemž on mi dost často říkal, že bych se velmi dobře uplatnil i na opačné straně barikády.

Jednou odjel Bočkovský do Londýna, už ani nevím, zda služebně či na dovolenou, a odtud mi poslal dojemný pohled, adresovaný „nejlepšímu poručíku na ministerstvu vnitra a budoucímu advokátovi“.

Samozřejmě, protože to bylo v éře tuhého socialismu, a veškerá pošta ze Západu byla tenkrát podrobována přísné kontrole, tak jsem i já musel vysvětlovat svým šéfům na čtyřech stránkách papíru, co to má vlastně znamenat, a přesvědčit je, že jde o pouhou rošťárnu či klukovsky rozvernou lapálii bohémského pardála.

Ovšem na druhé straně je nezpochybnitelná pravda, že nic tak dobře nepomůže budoucímu advokátovi, jako letitá praxe a hromada zkušeností při policejním pátrání, a mohl bych tu vyjmenovat celou řadu advokátů, co vpluli do právnických vod ze stejného prostředí, jako jsem tam zabruslil i já.

Na rozdíl od akademicky strohých kolegů, kteří se hned v mládí po vystudování práv vrhnuli na advokacii, a svoji práci staví jen na logickém porovnávání různých verzí případů, jsem já už v začátku advokátské kariéry slavil první úspěchy hlavně díky bedlivému pozorování všech podezřelých momentů, a to i na takových zdánlivě droboučkých prkotinách, jako byly listy papíru, vytažené z psacího stroje.

Dneska se už píše výhradně na počítači, dokumenty se posílají mailem, takže z takového mailu snad můžete něco vypozorovat jen ze samotného obsahu, ale ještě v polovině devadesátých let se na řadě míst používal psací stroj, a na policejních služebnách obzvláště, neboť tam se modernizace dostane vždycky až jako poslední chuděra Popelka.

Pro zkoumajícího kriminalistu nebo fikaného advokáta s policejní praxí je však právě list popsaného papíru a vytažený z psacího stroje mnohem cennější, než sterilní mail či čerstvě vytištěný zápis, protože na takovém papíru vám někdy ulpí kafe, vlasy či krev, a je i různě pomačkaný, přeškrtaný a drcený tvrdými údery kláves, takže z toho se pak dá dokonce vydedukovat a odvodit i momentální duševní stav pisatele, například zuřícího policisty, jenž dělal zápis. A psychologie je jedna z vůbec nejdůležitějších věcí, která ovlivňuje zdárné rozmotání složitějších případů.

Bedlivé pozorování a intuice se ostatně hodí kdykoliv, nejenom při samotném lovení pachatelů ze strany policajtů, nebo při fikaném hledání důkazů ve prospěch klienta, pakliže jde o profesi advokáta.

Tyto vlastnosti se mi kupříkladu osvědčily, když mě jeden velmi dobrý klient, vlastnící po Praze řadu restaurací, požádal o sepsání nájemní smlouvy na bar U lampiček, jenž se nachází v Praze 10.

Já jsem se do onoho podniku vypravil hned po ránu, abych tam na místě zkontroloval všechny nutné věci, a jak jsem seděl u baru nad vinným střikem, a piloval detaily smlouvy, otevřely se kolem desáté hodiny dopoledne dveře, a dovnitř se vpotácel starý chlap, ožralý jak motyka.

Sotva se udržel na nohou, sebou měl navíc malého bílého psa s protáhlým růžovým čumákem, a zatímco chlap jen těžce dosedl na barovou stoličku, a vychlastaným hlasem si poručil kafe, tak pes byl naopak aktivní až přespříliš. Létal jako blázen po baru, pak zaběhl i do kuchyně a na záchod, a jak se vrátil zpátky, tak si navíc zahrál na akrobata a varietního umělce, neboť válel sudy a dělal zběsilé kotrmelce.

Mně to samozřejmě přišlo velmi divné. Dumal jsem, proč se tak vymaštěně chová, koukal jsem chvilku na něj, chvíli zase na chlapa, a pak mě trklo, že dědek je sice na pohled úplně grogy, leč vůbec z něj není cítit alkohol.

To už jsem se radši podíval skrze výlohu i ven na ulici, a tam stála tajemná dodávka se zabílenými skly, ve kterých však byly malé podlouhlé škvíry. A protože v těch škvírách jsem zahlédl i zakuklené tváře, co také pozorovaly cvrkot, bylo mi jasné, kolik uhodilo, respektive kolik asi za pár vteřin uhodí.

Na nic jsem tudíž nečekal, vytáhnul z kapsy advokátský průkaz, strčil si ho do pusy, a běžel na chodbičku směrem k záchodům. Ve stejném okamžiku se do baru vřítilo policejní komando, všechny přítomné, samozřejmě s výjimkou divadelníka dědka, povalili na zem, řvali jako na lesy, a začali s prohlídkou baru, kde jejich speciálně cvičený pes vyčenichal drogy.

Mě uviděli s advokátským průkazem v puse, s rukama preventivně zvednutýma nad hlavu, a navíc mě jeden z nich poznal, protože před lety dělal pode mnou, takže jsem z toho vyvázl bez nějakých zbytečných šrámů a dlouhého vyšetřování, zda s tím případem náhodou nemám co do činění.

Podobných policejních přepadů zase není nijak moc, ale kdo se ocitne v nesprávnou chvíli na nesprávném místě, ten z toho může mít trauma na hodně dlouhou dobu, pakliže jde o člověka citlivého, nebo třeba zakládajícího si na svém společenském postavení.

Mezi mé klienty patří i ředitelé a vysocí bankovní manažeři, a právě jeden ředitel banky mi jednou celý rozrušený volal, že šel ven ze svého peněžního ústavu právě ve chvíli, kdy do banky vletěla zásahová jednotka, a tak i jeho, protože byl na ráně, srazili na zem, přitiskli mu brokovnici na čelo, až mu tam vyryli důlek, a potom ho převezli i s dalšími zadrženými na Zbraslav, kde musel notnou dobu klečet na zemi u zdi s pytlíkem na hlavě.

Jak si ho vzali k výslechu, tak mi hned volal, a já tedy přijel okamžitě za ním. Za dvě hodiny ho sice propustili, ale přesto jsme podali stížnost na jejich nevhodné a zbytečně brutální chování, a oni se nám sice omluvili, že podobný přehmat se stane jednou za deset roků, leč temná šmouha v duši člověka, který je nucen podrobit se takovému drsnému jednání, zůstane prakticky do konce života…

Pokud zde mám mluvit o základních vlastnostech dobrého advokáta, tak rozhodně nemohu vynechat mlčenlivost, ač si teď možná vduchu říkáte, že kážu vodu a piji víno, pakliže jsem se dobrovolně rozhodl pro svoje knižní memoáry.

Nu, mlčenlivost je skutečně nutné dodržovat, a kdo se tím neřídí, brzo vpluje do těžkých malérů. Já si i zde dávám pozor, abych neporušil diskrétnost a důvěrnost, a pokud se přeci jen nějaká konkrétní jména mých klientů v knize objeví, tak jsou to notoricky známé osoby, tisíckrát propírané v novinách i televizi, takže by bylo skutečně komické a zcela zbytečné tato jména tajit.

U lidí mediálně neznámých však situace vypadá úplně jinak, a běžnému čtenáři je koneckonců šumafuk, zda se moje klientka jmenuje Nováková či Vopičková. Zde jde hlavně o zajímavé případy, které dokumentují, co všechno se může v životě přihodit a stát, a z tohoto pohledu mám doslova nevyčerpatelnou studnici, jelikož jsem u soudu zastupoval za posledních dvanáct let přes dva a půl tisíce klientů.

Jedna paní, říkejme jí tedy například Vopičková, když jsem si to jméno oblíbil, za mnou přišla s tím, že chce po otci svého dítěte platit bytelné alimenty.

Jasně, docela obyčejná věc na první pohled, leč problém byl v tom, že milá paní Vopičková netušila, kdo tím „šťastným“ tatínkem je. Šlo totiž o společensky velmi silně založenou dámu, co v době početí dítěte udržovala pohlavní styky s celkem deseti různými muži. A žalovat je všechny, to by pochopitelně u soudu neprošlo ani náhodou.

„Podívejte se, paní Vopičková, dítě je zplozeno z jednoho vajíčka, a to je zase oplodněno pouze jednou jedinou spermií, takže musíme najít pravého otce stůj co stůj, jestli chceme mít s vymáháním alimentů úspěch,“ vysvětloval jsem jí trpělivě, ač ona si původně myslela, že stačí udat všech deset kanců najednou.

Hned budu v tomto pikantním příběhu pokračovat, leč nedá mi, abych se tu kraťoučce nezmínil o jiné kauze, a sice o případu jednoho Rusa, který v pražských Stodůlkách přepadl dvojici chodců, vyrval jim z rukou tašku s penězi, a pak prchal s lupem pryč. Měl však smůlu jako hrom, protože si ho jednak ti okradení stihli vyfotit, jak s taškou peláší o závod, a navíc se v blízkosti zrovna nacházela policejní hlídka, která Rusa dostihla a po krátké rvačce i zpacifikovala, takže vše bylo jasné jako facka.

Mně potom Advokátní komora přidělila tento případ k obhajobě, protože Rus neměl žádného svého právníka, a jak jsem za ním přijel do vazby, tak jsem se ani trochu netajil prakticky nulovou šancí ho úspěšně z kauzy vysekat.

„Podívejte se, viděla Vás fůra svědků, jste u tý loupeže vyfocenej, přímo při útěku s taškou Vás lapli poldové, takže jste bez šance,“ nadhodil jsem mu hned, co jsem se s ním za mřížemi setkal.

„Ale já si myslel, pane doktore, že mě budete tvrdě hájit, a dostanete ven!“ vzdychnul zklamaný Rus.

„No, a nevíte, čím bych měl u soudu argumentovat ve Váš prospěch, když věc je jasná jako hospodská facka?“ otázal jsem se ho s mírně pozdviženým obočím, načež se mi dostalo vskutku odzbrojující odpovědi.

„No tak řekněte, že jsem tam zkrátka vůbec nebyl!“ vypálil briskně ruský naivka, a já jen suše polknul.

„Jo, tak kdybych tohle udělal, tak mě šupem vyhodí nejenom od toho soudu, ale rovnou i z advokacie, protože bych byl uznán za regulérního blázna,“ zakroutil jsem hlavou nad jeho originální úvahou, a nechal se raději z případu stáhnout…

Leč zpátky k naší rozmilé, veselé a vášnivé paní Vopičkové. Když jsem jí tedy rychle vysvětlil, že podobně jako v právě vylíčeném případu ruského lapky je zhola nemožné provokovat soud žádostí o placení alimentů od deseti otců najednou, tak jsme se dohodli, že paní Vopičková, která o zjištění otce svého dítěte mimořádně stála, zaplatí zkušené detektivní kanceláři, co jsem si ji občas k nějaké pomocné práci najímal, a ta se pokusí skutečného otce vypátrat.

Přes soudního znalce jsme si nechali udělat genetické testy u jejího malého dítěte, a pak jsme už jen potřebovali sehnat stejné vzorky od všech potenciálních tatínků, pohybujících se většinou v umělecké branži.

Detektiv měl slíbeno za každý vzorek rovných pět tisíc, takže se opravdu snažil, a zanedlouho se na našem stole vršilo cenné zbožíčko. Tu to byl nedopalek cigarety, z něhož se sejmuly otisky rtů a zbytky slin, jindy zase sklenička přinesená z baru, kde rád sedával další možný tatínek, a nechyběly ani ještě mnohem raritnější kousky, o nichž se dokonce psalo v bulvárních novinách, leč bez znalosti důvodů, proč k podobným činům došlo.

Koho by třeba napadlo, že borec, řádící nadšeně pod pódiem při rockovém koncertě, je ve skutečnosti mazaný detektiv, jenž ve vhodné chvilce vyskočil na jeviště a ustřihl kytaristovi kus vlasů? A ještě vetší pikantností se může jednou, až bude svým vnoučatům za dvacet let vyprávět zajímavé drby, pochlubit při líčení zážitku, kdy poměrně známému herci dokázal ukrást spodní prádlo, aby se z něho rozborem zbytků moči a spermatu vymámilo kouzelné DNA, tedy onen tolik žádaný vzorek možné totožnosti s dítětem.

Nakonec jsme skutečně dostali všech deset vzorků od všech deseti možných tatínků, a protože paní Vopičková naštěstí nelhala, a neměla milenců ještě víc, tak už nebyl vůbec žádný problém vypátrat opravdového otce, který pak samozřejmě po soudním procesu platil měsíc co měsíc alimenty jako mourovatý…

O mnohem větší peníze pak jde v případech, do nichž je zapojen zahraniční kapitál, a je zajímavé, že v podobných kauzách potom mnohem víc než konkrétní paragrafy rozhodují osobní pohnutky zúčastněných stran.

Najala si mě kupříkladu věhlasná mezinárodní hotelová společnost Kempinski, která chtěla v Praze na Václavském náměstí provozovat luxusní hotel, a já jsem pro ně dělal právní podklady. Všechno muselo být v angličtině, navíc přesně v souladu s anglickým právem, a kromě toho, že jsem za tuto práci dostával paušální plat, tak jsem měl obdržet i slušnou finální odměnu.

Ovšem firma nakonec přehodnotila plány, od hotelu umístěného na Václaváku couvla, a já namísto konečné odměny dostal jenom poděkování za spolupráci, čímž to pro dravé hochy skončilo.

S tímto potupným, a pro mě evidentně nespravedlivým rozuzlením jsem se nesmířil, a chtěl jsem tudíž stůj co stůj bojovat jak lev o svoje právo i smluvně dohodnuté peníze, takže jsem si podal stížnost k londýnské královské arbitráži, kde se podle chystaných původních dokumentů měly konat i všechny případné arbitráže ve věci zmíněného hotelu.

A jak celá věc dopadla? Poslali mě do háje, protože s nějakým Čechem se povýšení a arogantní Angláni neměli vůbec chuť bavit. Tvrdili, že na peníze nemám nárok, jelikož jsem musel počítat s rizikem, a tak mám jen vzpomínku v podobě jedné fotky, kde sedím v taláru a paruce, které jsem si musel sám koupit za vlastní prachy, protože jinak by mě k soudu nepustili…

Ale na druhé straně se mohu pochlubit, jak jsem šikovnou lstivostí a doslova lišáckou mazaností vypekl slavnou německou firmu Siemens, která se naopak předtím sama pokusila dost nepěkným způsobem očůrat jistou pražskou realitní kancelář, a skončilo to celé veletočem jako v cirkuse.

Realitka pohotově sehnala a zajistila pobočce Siemensu velký činžák v Římské ulici na Vinohradech, a protože smlouva nebyla zrovna špičkově ošetřena, tak pánové z německého vedení odmítli vyplatit realitní kanceláři obvyklou smluvní provizi.

Poškozená realitka se potom na mě obrátila, abych jim pomohl, ale já už dopředu věděl, že tahat se s protřelými obchodníky po soudech je předem prohraná věc, takže jsem zvolil úplně jinou taktiku.

V samotném centru Prahy, přímo v Obecním domě u Prašné brány, jsem si dočasně pronajal jednu luxusní kancelář, a tam jsem si sehnal i nóbl stylový nábytek, kopie obrazů starých mistrů, na podlahu tlustý peršan, a hlavně minibar s tím nelepším alkoholem, aby šlo jednání hezky od ruky.

Snad ještě hezčí byla blonďatá prsatá sekretářka, kočka jako lusk, která možná nevynikala v psaní všemi deseti, leč jak jsem správně tušil, v chystané hře půjde o úplně jiný a mnohem zajímavější prstoklad.

V den D tedy do mé elegantní kanceláře vplul šéf evropské pobočky Siemensu se svým advokátem, já měl pro jistotu zase svého tlumočníka, a začala hra kočky s myší.

„Žádné peníze od nás neuvidíte, smlouva je tak dobře napsaná, že jsme úplně v pohodě, a vy se můžete stavět třeba na hlavu,“ uculoval se hned na úvod jednání sebevědomý švihák, a přidrzle mrkal na rajcovní blondýnu.

„Hmmm,“ prohodil jsem ležérně, „a víte, co já udělám?“

„Dáte nás k soudu, kde vás ale rozneseme na kopytech!“ ušklíbl se Germán, a ještě vyzývavěji juknul na krásnou prsatku.

„Kdepak, já vás vůbec nebudu honit po soudech, nejsem padlý na hlavu,“ opáčil jsem s tajemným výrazem, a teď se pro změnu zakabonil mocný šéf.

„Tak co proboha děláme tady, když jste to sami vzdali? Nebo snad máte v úmyslu nás ze msty postřílet, či co?“ vyštěkl překvapený Němčour.

„Ne, škoda každé kulky,“ opáčil jsem mu. „Já ale udělám něco úplně jinýho, a sice protože jsem i vystudovaný novinář, tak se postarám o zveřejnění vaší kauzy ve všech předních novinách, rádiích a televizi, aby holt Češi viděli, jaká jste podrazácká sebranka. A pak jsem moc zvědavý, jak se vám budou hlásit do všech poboček, co jich jen v Praze a dalších českých městech máte, zájemci o práci, a jak se Siemensu pohrnou kšefty.“

Moje výhrůžka Germána šokovala, a chvilku váhal, co na to říct. Očima těkal jako pes zahnaný do kouta, já jsem z police vytáhnul tlustý šanon s nápisem Siemens, kde uvnitř ve skutečnosti byly jen cáry zmuchlaného papíru, pak jsem před něj ještě provokativně položil i pár fotografií z dávné historie velké fabriky, třeba dojemnou fotku, kde Adolf Hitler v předvečer druhé světové války navštívil berlínskou továrnu Siemensu, a poplácával tam po ramenou mladé dělníky, a aby měl šéfík i trochu příjemnější myšlenky, nalévala mu kozatá samička jednu sklenku drahé whisky za druhou…

„No dobrá,“ podrbal se rozpačitě za uchem, právě když mu o druhé ucho drhla mocným poprsím falešná sekretářka, „pokud se tedy domluvíme, můžete mi zaručit, že nic nikam nenapíšete, a vše zůstane jen mezi námi?“

„Jasně, máte moje slovo,“ odtušil jsem jen tak lehce neutrálně, aby z mé případné okaté radosti nevytušil, že jsme na něj narafičili pěknou boudu.

Ještě chvilku mu to přeci jen nedalo, a protože byl asi zvyklý ze své vrcholné manažerské branže na ledajaké podrazy, tak usilovně dumal, leč za pár minut, po dalším panáku lahodného pití a dalším ataku bujného výstřihu blonďaté mršky, se odhodlal k závěrečnému gestu, na které jsem už netrpělivě čekal.

„Tady to máte,“ podával mi vstřícně šek se svým autogramem, a především s vepsanou částkou, jakou po něm žádal majitel realitní kanceláře. Jestli pak večer na hotelovém pokoji došlo i k utužení vztahů s pěknou blondýnou, to vám však bohužel nepovím, neboť tak daleko můj zájem o pokračování jeho pražské návštěvy zase nešel…

Naproti tomu si ale vzpomínám i na velmi zajímavý případ, kdy jsem naopak stál s německým borcem na jedné straně barikády, a proti nám celá armáda plzeňských policistů, snažících se o šibalskou kulišárnu.

Už ani nevím, kdo mě tehdy vlastně doporučil jako advokáta německému obchodníku, jenž měl na kraji Plzně erotický klub, a tam s ním společně žila i jeho mladá, dvacetiletá žena, původem z Rumunska, která navíc čekala narození potomka.

Policisté, zřejmě marně z nich se pokoušející dostat výpalné, jednoho krásného dne plzeňskou vilu obklíčili, Němce i s jeho těhotnou ženou zatkli, a obvinili je z kuplířství, obchodu s bílým masem a nedovoleného podnikání, načež Rumunku odvezli do pražské pankrácké věznice, kde byla i nemocnice.

„Na mě se, doktore, vyprdněte, a hlavně zachraňte mou ženu, ta za nic chudák nemůže,“ hnal mě do akce německý majitel klubu, a tak jsem se bleskem vypravil do pražského Podolí, jelikož Rumunka už z ohromného stresu předčasně porodila, a přesunuli ji právě tam, kde je kromě porodnice i kojenecký ústav.

Našel jsem ji v zoufalém stavu, brečela jako želva, a to ani netušila, jaké jméno její čerstvě narozené holčičce ve špitále vymysleli.

Protože se dítě narodilo na Pankráci, tak jí zkrátka bez dlouhých cavyků přidělili jméno Pankrác! Trochu mi to připomnělo éru padesátých let, kdy se také dětem dávala jména jako Pětiletka nebo Budovatelka, a samozřejmě jsem protestoval, takže ostudné jméno skončilo naštěstí rychle v koši.

Mnohem horší situace však nastala, jakmile jsem se dozvěděl, že maličké dítě jí doslova odtrhli od kojícího prsu, a šoupnuli do kojeneckého ústavu! Toto udělat mé dceři, tak bych asi čapnul samopal, a všechny doktory ve špitálu z fleku postřílel, protože podobné praktiky si dovolili naposledy nacisté za Hitlera.

Celý rudý a zelený vzteky jsem proto obvolal kdejakého novináře, sám jsem rovněž něco hodně tvrdého napsal, a kupodivu to mělo velmi rychlou odezvu. Jakmile se pobuřující zpráva objevila i v televizi, přijel za mnou posel z Pražského hradu, a přivezl mi jako advokátovi osobní dopis od pana prezidenta Havla, kde stálo, že rumunské ženě uděluje milost, a dával i příkaz k jejímu okamžitému propuštění.

Ovšem nemyslete si, že se druhá strana nějak rychle bez boje vzdala. Plzeňští policisté se o propuštění rumunské dívky dozvěděli, a tudíž na ni přichystali nové obvinění, aby ji mohli opět zatknout, a jejího manžela přitlačit ke zdi.

Naštěstí jsem se zase já dozvěděl o jejich úmyslu, takže spolu s jedním dobrým přítelem jsme jí koupili lístek do mezinárodního rychlíku, posadili i s dítětem do místenkového kupé, a zamávali na dlouhou cestu. Tak to holt někdy chodí, že spravedlnosti se musí pomoci i dost netradičním způsobem…