kniha. Tanec mezi paragrafy

Autor: Jaroslav Janeček, Jaroslav Smílek

Je velmi zvláštní, že za dvacet let od oné podivné listopadové revoluce u nás dosud nevyšla ani jedna kniha, kde by některý přední advokát vzpomínal na svoje případy a umožnil tak běžným lidem nahlédnout pod pokličku soudních procesů o nichž většinou víme jen tolik, co se novináři dozvědí při veřejném vynesení rozsudku. Co všechno se odehrává předtím? Jaké jsou skutečné vztahy mezi policejními vyšetřovateli, advotáky a soudci? Existují nějaké tlaky od bohatých a vlivných kruhů v pozadí? Jakou roli hrají osobní zájmy politiků, obchodníků a tajemných lobistů? To jsou otázky vpravdě bolavé a ožehavé jako rána elektrickým obuškem. I z tohoto pohledu je však právě doktor Janeček mimořádným inspiračním zdrojem...

http://www.neoluxor.cz/knihy/popularne-naucna/memoary/tanec-mezi-paragrafy-d3t143163

http://knihy.vltava.cz/Naucna/Memoary/Tanec-mezi-paragrafy/produkt=860269271/kategorie=16757/

kapitola XIV.

Smrt číhá jak ostříž

Ač rozhodně nejsem závistivý člověk, tak mně někdy přišlo docela líto, že mi osud nedal do vínku třeba malířské vlohy a schopnosti. Vzít si do ruky barevnou paletu se štětcem, a jít se za krásného počasí kochat nádhernou přírodou, to je přeci vskutku lahodné pohlazení duše, která neklidně pulzuje uvnitř našich těl.

Nu, romantické sny bohužel odplují stejně rychle jako voda při jarním tání, a prakticky uvažující člověk si hned uvědomí, že o zmíněnou duševní nirvánu by přišel v okamžiku, kdy by mu začalo kručet v žaludku, neboť jen pár malířů se svou prací slušně uživí.

Buď jak buď, ten můj profesní život namísto uchvacující krásy lemovaly spíše mrtvoly, a ať už jsem je viděl a zkoumal coby kriminalista, nebo později na dálku v roli advokáta, uvízly mi skoro všechny v paměti.

Vůbec první člověk, který odešel na věčnost, a já se k němu dostal v roli začátečnického kriminalistického eléva, mi „přišel“ do cesty v jednom vinohradském činžáku. Jednalo se o starce jménem Holoubek, a že si dodnes pamatuji i jeho příjmení, to bylo způsobeno asi tím, jak ležel na posteli. Měl totiž roztažené obě ruce, a vypadal, že se zrovna chystá někam odlétnout, tudíž se k němu ptačí jméno celkem příhodně šiklo.

V tomto případu se ukázalo, že se jednalo o přirozený skon, ale kriminálka byla pozvána pro sichr. Stejně naštěstí dopadla i velmi stará žena, o níž se kriminálka zajímala z toho prostého důvodu, že ohledně její smrti panovaly dohady a nejasnosti finančního rázu.

Mrtvá stařena v okamžiku našeho příchodu seděla v pokojovém křesle, a my jsme se po prvotním ohledání studeného těla soustředili na další průzkum pokoje. Hlavně jsme se snažili najít buď přímo peníze a jiné cennosti, nebo alespoň nějakou vhodnou skrýš, třebas i prázdnou, co by nás pak vedla dál.

Na tyto někdy rafinované, jindy zase jednoduché jako facka, ale přesto důležité skrýše a schovky, mám docela vytříbený čich, a tak jsem už za pár minut objevil malý kousek od křesla trošku vyboulenou podlahu, kde stačilo nadzvednout prkno, a už se rýsovala tajná schránka, kam stará žena schovala vkladní knížku s docela slušným obnosem.

„No vida, tak asi měli pozůstalí smůlu,“ řekl jsem si sám pro sebe, a vtom jsem vyjekl jako mladý zajíc při podzimním honu. Cosi na mě, skrčeného v kleku, totiž z výšky spadlo, a jak jsem se podíval navrch, vyjekl jsem překvapením a šokem podruhé.

„Neboj, ta ti nijak neublíží,“ komentoval s šibeničním humorem pikantní scénku můj kolega, a já si teprve teď uvědomil, že jsem v zápalu hledačské vášně asi vrazil ramenem do nepříliš stabilního křesla, a mrtvola na mě spadla jako zralá hruška ze stromu…

Velmi dobře si pamatuju i na třetího nebožtíka, kterého jsem v rámci svých pracovních povinností společně s partou dalších kriminalistů navštívil. Byť šlo samozřejmě o návštěvu, o jakou už mrtvý člověk nejeví pražádný zájem, takže kafe a bábovku na uvítanou od něj nemůžete v žádném případě čekat.

A kdyby snad i byla v jeho bytě přichystána, tak dost silně pochybuju, že by někomu chutnala. Tento nebožtík se rozhodl pro sebevraždu, a protože šlo zřejmě o člověka velmi důsledného, tak neponechal nic náhodě, páč jak známo, náhoda je blbec, a vypravil se na cestu do nebe či do pekla s důkladností až šílenou.

Jak zemřel? Na trubku z plynového sporáku namontoval další rouru, tentokráte od vysavače, a tu si pak nasunul hluboko do pusy. Aby si celou věc nemohl na poslední chvíli rozmyslet, a z chystané sebevraždy couvnout, olepil si tuto trubku a svou pusu haldou izolepy a dalších náplastí, a pak už jen zapnul sporák a položil ruce pod kanape, na němž jsme ho našli nafouknutého jako balon!

Sebevražd jsem jako kriminalista vyšetřoval tolik, že by to klidně mohlo vydat na speciální román. Možná si vzpomínáte na jednu z úvodních kapitol této knihy, kde jsem popisoval obludně znetvořenou mrtvolu zoufalého chudáka, jenž skočil z Nuselského mostu, a takových hororových scén by se našlo jenom pod samotným Nuselákem pěkná řádka. Leč asi vůbec nejkrvavější a nejděsivější byl případ jistého řezníka, který si pro svůj tragický konec zvolil místo, kde strávil většinu pohnutého života.

Vše začalo telefonátem od manželky tohoto mistra řeznického cechu, a dotyčná dáma požádala policisty o pátrání po záhadně zmizelém muži, který se prý už několik dnů neukázal doma.

Co se však ukázalo o pár hodin později, kdy jsme do rodinné vilky dorazili i my z kriminálky, to byla zamčená místnost, v níž měl zmizelý řezník jakousi dílničku na zpracování a bourání masa. Dílna byla nejenom uzamčená, ale linul se z ní rovněž podivný smrad, takže jsme dlouho neváhali, a vyrazili dveře.

Tedy, nepřál bych nikomu ten pohled, co se nám zjevil před očima, a už jistě bych ho nepřál někomu se slabým srdcem a žaludkem!

První, co zachytil můj zrak, bylo moře zaschlé krve po zemi i na stěnách. Zkrátka krve jako z vola, a nikdo by si netipnul, že pochází jen z jednoho jediného člověka.

Sám mrtvý řezník pak ležel na podlaze, a nešlo si okamžitě nevšimnout jeho rozpáraného břicha, v němž však namísto zbytku potrhaných vnitřností zela jedna velká díra!

„Kde proboha všechny ty střeva jsou?!“ bliklo mi v rozpálené hlavě, a trvalo jen pouhou vteřinu, než jsem to zjistil při zvednutí očí o jeden metr.

Na dřevěném válu, sloužícím jinak k porcování masa, teď ležely na malé kousky nasekané vnitřnosti nebohého chlapa, a kdyby snad chtěl nějaký režisér děsuplných filmů natočit bestiální scénu k životopisu legendárního šílence Jacka Rozparovače, nemohl by si vybrat lepší kulisy…

„Tý brďo, ještě že jsem dneska kvůli fofru nestihnul oběd,“ ulevil si pobledlý kolega, a i můj žaludek plaval dost na vodě. Co mě ale po dalším podrobném zkoumání celé zakrvácené místnosti vrtalo hlavou, to byla téměř naprostá jistota, že kromě řezníka se v době hrůzného činu v této hororové cimře nenalézal nikdo jiný.

„Dveře si zamknul beze vší pochybnosti zevnitř, stopy po cizích botách taky nikde, zrovna jako cizí otisky. No to jsem teda blázen, jak se to vlastně stalo,“ přemítal nahlas jeden z kolegů.

„Teď jsem si vzpomněl na vtip, kde šerif kroutí hlavou nad mrtvolou s padesáti průstřely v těle, a říká: Takhle hroznou sebevraždu jsem už dlouho neviděl,“ podumal další borec z naší kriminalistické party, a mluvil asi za všechny, včetně mě.

Nikdo soudný se špetkou zdravého rozumu by nemohl o sebevraždě v takovém případě, na jaký jsme teď nevěřícně zírali, vůbec uvažovat. Copak je možné si z těla vyrvat střeva, žaludek, játra a další vnitřnosti, a pak je na dřevěném válu rozsekat sekáčkem tak úhledně a přesně na stejně velké kousky, že by se hodily rovnou do televizního kulinářského pořadu Babicovy dobroty?

A vidíte, možné to přesto je. Jak nám o pár dnů později sdělil špičkový patolog, pitvající zbytky řezníkova těla, tak se prý podařilo najít řadu jasných důkazů, svědčících o sebevražedné verzi případu. Například velké množství adrenalinu a dalších podobných hormonů, vyplavených v totálním vyšinutí mysli do celého těla, dokázalo psychopata vyburcovat do té míry, že i ve stavu, kdy jiný člověk by šílel bolestí a svíjel se v předsmrtné křeči, jednal v duchu svých pracovních zvyků a tradic. Tedy porcoval a porcoval, dokud bylo porcovat co…

Ono se nakonec najde i dost jiných případů, kdy člověk snáší extrémní bolest tak, že si toho v nějaké vypjaté chvíli ani nevšimne, a zjistí teprve po skončení hospodské či hokejové bitky, že mu chybí část ucha nebo prst na ruce. A všeobecně známý je v tomto směru například proslulý zápas špičkových boxerů, kde do krajnosti rozzuřený Mike Tyson svému soupeři ukousl právě kus ucha, a pak rozhodčí museli vyrvané maso hledat dlouho v ringu, jelikož si Tysonův rival původně myslel, že ho soupeř jen škrábnul, a nevěnoval tomu v okamžiku boje nijak zvláštní pozornost.

Ale abych se ještě krátce vrátil od divošského boxera k našemu smutnému hrdinovi, jenž si místo řízků a prejtu naporcoval vlastní vnitřnosti, tak musím říct, že i zkušení soudní psychologové a psychiatři potvrdili závěr pitvy, a také se jednoznačně přiklonili k variantě šílené sebevraždy. Chudák řezník, jinak těžký psychopat, totiž chodil už pár roků předtím na konzultace a ambulantní léčbu právě k jejich kolegům, a když mu definitivně ruply nervy z chování manželky, kterou zřejmě právem podezíral z opakované nevěry, rozhodl se pro šokující demonstrační akt, mající asi za cíl doživotně jí pocuchat nervy.

Ostatně, myslím si, že měla ještě docela štěstí, neboť kdyby se řezník jenom zastřelil, a předtím zaživa rozpitval namísto sebe právě ji, tak by jí zbělely vlasy hrůzou a děsem ještě dřív, než by definitivně vypustila duši…

Svým způsobem kuriózní sebevraždy jsou ale i ty, kdy se člověk rozhodne ukončit život skokem či zalehnutím pod projíždějící vlak, a kriminalisté přivolaní na místo neštěstí pak musí hledat části rozmašírovaného těla, aby ve spolupráci se soudními patology dokázali, že šlo skutečně o sebevraždu, a nikoliv úmyslný trestný čin, tedy o rafinovanou vraždu.

Právě na první pohled jasné okolnosti takového činu, kdy vidíte na kolejích ležet roztroušené zbytky lidí, vyvolají suverénní dojem, že v podobném případu nemůže o nic jiného než o drsnou sebevraždu jít, a proto se bohužel najde nejeden vykuk, jemuž v kedlubně blikne hnusná myšlenka, jak obelstit všechny kolem.

A co tedy podobný zmetek udělá? Například svou oběť zaškrtí, a pak ji dotáhne na koleje, nejlépe do nepřehledné zatáčky, v níž ale rychlíky a expresy projíždějí značnou rychlostí, tam ji hezky uskladní, aby vlak ufiknul hlavu téměř chirurgicky přesným řezem, a už si myslí, holoubek, že má vyhráno.
Jenže leda tak houby s octem! Dnešní medicína a soudní patologie je už na tak vysoké úrovni, že rafinovaná vražda uškrcením se dá u uříznuté hlavy poznat, ovšem je vždycky lepší, když mají patologové možnost zkoumat jak zbytek těla, tak i samotnou uříznutou hlavu. A to je občas dost perný problém, neboť někdy se holt hlavička zakutálí.

Já sám si vzpomínám, jak jsme třeba na železničním mostě na Praze 2 našli chlapíka, co měl nohy doširoka roztažené, a jeho hlava se válela nejmíň pět metrů od něj. Protože šlo o most, tak tam nějaké odkutálení pod stromy, jak tomu je běžně venku v přírodě, sice nehrozilo, ale zase by si klidně mohl lebku odnést domů coby talisman a kuriozitu například zvědavý běžec, který by přes most běžel těsně po nehodě, ačkoliv je samozřejmě běhání po železničním mostě zakázáno.

Jenže znáte to. Co je zakázané, to přitahuje dvojnásob, a tak se kolegům v severních Čechách stalo i to, že pátrali po ujeté hlavě při podobné sebevraždě na železniční trati velmi dlouho, snaživě a usilovně, až ji nakonec objevili u party výrostků, kteří s ní hráli za hurónského smíchu fotbal. A sotva se jich policajti zeptali, jak je to vůbec napadlo, hned mu jeden z nich odsekl: „Když krademe, tak nás honíte a nedáte nám pokoj, a jen co si trošku zasportujeme, už po nás jdete znovu!“

Asi si dokážete představit, v jakém stavu se nacházela hlava po stovkách nakopnutí, jichž nebyla ušetřena, a ještě hůře pak vypadala jiná lebka, kterou jsem zase viděl pro změnu já. Tedy, tato hlava sice seděla pevně na krku, a nikterak nehrozilo, že by s ní trénoval příští Masopust, leč o to hroznější pohled na ni byl, jelikož připomínala spíše beztvarou zkrvavělou kaši, než cokoliv jiného.

Mrtvolu s totálně znetvořeným vrškem jsme objevili v pražských Riegrových sadech, a pitva jednoznačně prokázala vraždu, i když oběť skončila svou pozemskou pouť nikoliv přímo tak, že by musela zaživa snášet pekelná muka brutálně dopadajícího kladiva. Rozmašírování lebky proběhlo až po smrti, a ta byla způsobena bodnými ranami nožem.

Proč však pachateli nestačilo “obyčejné“ zabití? Co ho vedlo k tomu, aby si po zavraždění počínal jak divá zvěř?

Když jsme vyloučili náhlé pominutí smyslů, čemuž odporovalo jasné promyšlení celé akce, tak zbývaly prakticky dvě možnosti. Buď chtěl pachatel ztížit či dokonce znemožnit identifikaci zavražděného muže, a proto ho po smrti surově zmasakroval, nebo šlo o nějakou pomstu a varování dalším lidem, zapojeným možná do kriminální činnosti.

Buď jak buď, na místě jsme provedli velice podrobný průzkum, a jestli chtěl pachatel zamést stopy, potom školácky zapomněl na otisky, a to nejen otisky prstů, ale i celé dlaně a také chodidel. Takže jsme zjištěné věci porovnali s kartotékou zločinců, a hle, jeden dáreček se spolehlivě a rychle vyklubal jako had ze slizkého vejce.

A samotný motiv jeho odporného činu? Vskutku to byla osobní pomsta, při níž nahromaděný vztek po rychlém ubodání zdaleka nestačil ukojit touhu vyřídit si účty, a tudíž se k závěrečnému slovu dostalo i kladivo…

S lidským tělem si ale dokáže nechutně zahrát sama matka příroda, a ani k tomu nepotřebuje žádný podobně brutální nástroj, jako je mohutné kladivo. Stačí jen obyčejný čas, a čím ho má matička více, tím je jeho účinek děsivější, a vhodný leda tak pro zvednutí žaludku.

Nejednou jsme s partou dalších policajtů museli vyrazit dveře, abychom se dostali do bytu, z něhož šel tak odporný puch a smrad, že si toho všimli i sousedé, jimž by jinak nevadil ani rok nemytý bezdomovec. A po vniknutí dovnitř jsme narazili na černou, kolosálně nafouklou mrtvolu, co měla místo očí tmavé prázdné díry, ze kterých lezli ven masití červi, z těla kapala na zem hnusná břečka, a jak přišli havrani z pohřební služby, aby to pochmurné torzo, co zbylo z kdysi živé bytosti, naložili do rakve, tak se jim mrtvola doslova rozpadla na kusy, a zůstala v kašovité směsce na potřísněných rukou.

Na podobné zážitky, pokud se opakují mnohokrát, ale není stavěn ani ten nejodolnější člověk, takže havrani fasovali lahev rumu, a i my na kriminálce jsme měli v podobných případech něco ostřejšího na odvrácení trudných obrazů, pronásledujících občas v noci při neklidném spánku.

Stačí přitom jen pár minut pobýt v takovém pokoji, kde se rozkládá obludně nafouklá mrtvola, a už načichnete zvláštním nasládlým puchem, který se nevyvětrá ani při dlouhé procházce na čerstvém vzduchu. Jediným řešením je pak všechno oblečení i prádlo okamžitě po příchodu domů hodit do pračky, a znám jednoho havrana, co je posílán speciálně k podobně odporným výjezdům, a ten si musí doma každý rok dokonce čerstvě vymalovat, aby se zbavil smradu, zalezlého i ve zdech.

Já sám po mnoha letech služby poznám ve sklepě chcíplou myš podle čichu i tehdy, když ji nikdo další necítí, a dneska už jsou tak chytré mašinky, že právě na základě analýzy mrtvolného pachu registrují zakopanou oběť trestného činu alespoň na dva či tři metry, jakmile se do země navrtá příslušná speciální sonda…

Nu, čas si ale dokáže pohrát s člověkem rovněž ve zcela jiném smyslu, kdy jde bohužel o lidi ještě živé. Tedy, lépe řečeno, sice živé, ale už na pomyslném odchodu na onen svět, kde se buď smažíme v horkém pekle, nebo nudíme v nebi, plném bezpohlavních andělů, co brnkají na ty své lyry.

Abych uvedl alespoň jeden takový příklad, vzpomenu na kolegu z kriminálky, jenž si pozval k výslechu jistého chlapíka, a po jeho příchodu ho nechal sedět na chodbě, zatímco on sám potěšil svůj žaludek bytelnou svačinou .

„Jen ať si počká, aspoň maličko změkne,“ zazubil se zkušený borec, a už mlaskal, jako by mu namísto sekané přinesli uzeného lososa a íránský kaviár.

Já se za malou chvíli po krátké poradě přesunul o patro níž, do své vlastní kanceláře, a ze starého zvyku jsem otevřel malá dvířka, vedoucí do hlubokého světlíku, procházejícího celým mnohapatrovým barákem, v němž jsme sídlili.

Do tohoto velkého světlíku jsme s oblibou vyhazovali staré nepotřebné papíry, pakliže se nejednalo o nějaká zvlášť důvěrná akta, ovšem jakmile jsem tehdy dvířka otevřel, uslyšel jsem strašnou ránu. Sice takovou tupou, ale i tak hrozivou.

Krátce jsem nakoukl dovnitř, leč protože jsem tam dole nic neviděl, zase jsem dvířka přibouchnul, a věnoval se další práci.

„Ty brďo, představ si, že ten magor, co čekal na chodbě, najednou otevřel světlík, a skočil hned dolů!“ referoval mi kolega za pár minut, a já jen překvapeně vykulil bulvy, páč nic jiného tak jako tak nešlo dělat. A stejné otazníky v očích měli i další lidi, co se kolem seběhli. Dodnes nikdo netuší, proč chlapovi, pozvanému k výslechu, ruply nervy, neboť případ, který kolega vyšetřoval, zůstal pro nedostatek důkazů otevřen. Na rozdíl od víka rakve, co naopak zaklaplo jak vrata do pekelné brány…

Tuto pochmurnou kapitolu zakončím případem, nad nímž jsme také s kolegy kroutili hlavou, až jsme si ji málem vykroutili. A kroutit asi budete i vy, neboť jde opravdu o tak výjimečnou a prazvláštní kauzu, že stojí za zvláštní vypíchnutí.

Vše začalo jedním už tak záhadným případem, kdy jsme pátrali po zmizelé manželce jednoho špičkového chirurga, a právě jeho jsme z mnoha důvodů podezírali z rafinované vraždy. Ovšem ať jsme se jako diví honili po celé Praze i blízkém okolí, pořád nic. Doma u nich se našla ve vanovém sifonu krev, co jí evidentně patřila, ale to samo o sobě také moc nepomohlo, protože se tam mohla dostat i jinak, než při brutálním mordu.

V rámci rozsáhlých pátracích akcí, kdy se zapojily i policejní vrtulníky s termovizí, se v Prokopském údolí, známé rekreační oblasti na Praze 5, našly mrtvoly dokonce hned dvě, leč ani jedna nepatřila pohřešované doktorce. A tak jsme najednou řešili dva kuriózní případy, kdy v jednom nám chyběla mrtvola, po níž jsme usilovně prahli, zatímco v tom druhém jsme naopak měli pozůstatky dvou žen, k nimž se nikdo nehlásil.

Dlouhá léta to vypadalo, že oba dva případy skončí pouze coby smutné pomníky, ale nakonec se ledy přeci jen hnuly, byť z polovičky. Zmizelá manželka chirurga se nenašla dodnes, ale dvě tehdy jakoby náhodně objevené mrtvoly žen dostaly konkrétní podobu, přestože způsobem, nad kterým zůstává rozum stát.

Jen si to přeberte, jak asi museli kolegové zírat, když je lékaři rychlostí blesku pozvali do vojenské nemocnice k originálnímu výslechu muže, právě se podrobujícímu začátku operace. Tento chlap ležel na chirurgickém stole, a pod vlivem narkózy začal sám od sebe vyprávět podivuhodný příběh, jenž ho stál zbytek života v kriminále, kam byl převezen, jen co se trošku zotavil z pooperačního stavu.

A co vlastně doktorům, a pak i policistům nechtěně vyzvonil? Věci vskutku absurdní i hrůzné, ale především paradoxní jako prase. Šel si tenkrát do Prokopského údolí rekreačně zastřílet, aby vyzkoušel novou bouchačku, když se mu nešťastnou náhodou dostala na mušku právě kolem procházející mladá žena. Jak v šoku zjistil, že je bohužel mrtvá, tak se na scéně objevila její kamarádka či milenka, a chlapa napadlo jediné - že musí odstranit svědka! Což se mu druhou ranou i podařilo, ale škodolibě krutý osud si nakonec po letech vybral k zúčtování také jeho, a to ve finále jako hrom…